Zpět na úvod Historie Jedovnický kostel Obce farnosti Ohlášky Akce Fotky Videa Kontakty

Leden  Únor  Březen  Duben  Květen  Červen  Červenec  Srpen  Září  Říjen Listopad  Prosinec

Leden

1. 1. Matky Boží, Panny Marie (slavnost)

Z historického pohledu se 1. leden stal začátkem občanského roku se zavedením kalendářní reformy Galia Julia Caesara r. 45 před n.l. V 6. stol. Římská církev přenesla na tento den památku Bohorodičky, kterou původně Byzantská církev stanovila na 26.12. Mezi přibývajícími Mariánskými svátky byl r. 1931 zaveden na 11.10. svátek Mateřství Panny Marie, který byl zrušen po II. vatik. koncilu a jehož obsah byl znovu převeden na 1.leden. Do té doby začínal rok svátkem Obřezání Páně, protože na osmý den od narození spadá připomínka obřadu obřízky, při kterém bylo dítěti dáno jméno.

1. leden je zároveň i Světovým dnem míru. Ale i toto jakoby bylo výzvou k vyprošování míru za prostřednictví Bohorodičky.

2. 1. Sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů církve (památka)

Oba se narodili kolem roku 330 v Kappadocii (na území dnešního Turecka). Setkali se na studiích v Athénách a stali se dobrými přáteli. Po návratu vytvořili spolu s dalšími mnišské společenství a žili v něm nějaký čas pohromadě. Statečně hájili, zvláště později jako biskupové, víru v Kristovo božství proti ariánům.

Basil se narodil v Caesareji (dnešní Kayseri). Seznámil se s životem mnichů a poustevníků v Palestině, Egyptě a v Sýrii. Sjednotil a ukáznil soudobé mnišské stanovy; jeho řeholní pravidla se stala základem pro východní mnišský život. Přál si, aby mnišské komunity zůstávaly v živém kontaktu s okolním prostředím a spolupracovaly na jeho náboženském, kulturním i sociálním povznesení. Stal se knězem (364), a pak i biskupem (370) ve svém rodišti. Plně uplatňoval své organizátorské nadání, ať šlo o církev, liturgii, vzdělání kněží a mnichů, nebo o problémy sociální. Zemřel 1. 1. 379.

Řehoř se narodil poblíž Nazianzu. V roce 362 se stal knězem, a později biskupem. Vynikal učeností a výmluvností, nikdy však nepřestával toužit po životě v ústraní; byl spíše mužem samoty a rozjímání. Zemřel ve svém rodišti 25. 1. 389 nebo 390.

7. 1. Sv. Rajmunda z Penafortu, kněze

Narodil se kolem roku 1175 na zámku Penafortu u Barcelony. Stal se profesorem církevního práva v Bologni, a později kanovníkem barcelonské katedrály. Na přání Petra Nolaska sestavil v roce 1222 stanovy pro nově zakládaný řád, jehož posláním bylo vykupovat křesťany z muslimského zajetí. Sám vstoupil k dominikánům a v letech 1238-1240 byl generálním představeným. Vyzval Tomáše Akvinského, aby napsal dílo "Summa contra gentiles". Na pokyn Řehoře IX. vydal sbírku papežských dekretů. Mezi jeho spisy vyniká příručka pro zpovědníky "Summa casuum". Zbytek života prožil v rodné Katalánii, kde se snažil navázat dialog s muslimy a kde také 6. 1. 1275 v Barceloně zemřel. Za svatého byl prohlášen v roce 1601.

13. 1. Sv. Hilaria, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 315 v Poitiers a kolem roku 350 se stal tamějším biskupem. Postavil se proti šířícímu se arianismu a císař Konstans ho poslal (356) na čtyři roky do vyhnanství do Malé Asie. Ve svých spisech vykládal Písmo svaté a hájil víru v Kristovo božství a nejsv. Trojici. Po svém návratu se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení nicejského sněmu. Zemřel v roce 367. V roce 1852 byl prohlášen za učitele církve.

17. 1. Sv. Antonína, opata 

Narodil se roku 250 ve vesnici Kome ve středním Egyptě. Když mu bylo 20 let, rozdal chudým dědictví po rodičích a uchýlil se na poušť. Zprvu bydlel ve skalní jeskyni se starým asketou, který ho zasvětil do poustevnického života. Shromáždil rozptýlené poustevníky a dal jim pravidla pro život v poustevnických osadách. Během více než 80 let opouštěl poušť, jen když bylo třeba, aby pomáhal pronásledovaným křesťanům (kolem 310), a když na výzvu svého biskupa, sv. Atanáše, v Alexandrii veřejně vystoupil proti ariánským bludům. Zemřel v roce 356; v Jeruzalémě slavili jeho památku už v 5. století.

18. 1. Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

Božské mateřství spojuje Pannu Marii s jejím Synem "a pro své zvláštní úkoly a milosti je také vnitřně spojena s církví" (II. vat. sněm, Konst. o církvi, č. 63). Už sv. Ambrož učil, že Bohorodička je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem (Exp. in Luc. II, 7: PL 15, 1555). Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi západními a východními křesťany i po jejich rozdělení. Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. "Adiutricem populi", 5. 9. 1895). Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky, povolené pro naše diecéze 10. 9. 1966.

20. 1. Sv. Fabiána, papeže a mučedníka, a sv. Šebestiána, mučedníka

Fabián se stal papežem v roce 236. Byla to doba poměrného klidu a misionářského nadšení. Rozdělil Řím na sedm obvodů a jejich správu svěřil sedmi jáhnům. Na začátku Deciova pronásledování zemřel mučednickou smrtí 20. 1. 250.

Šebestián se narodil v Miláně, stal se vojenským velitelem, a protože měl přístup do žalářů, utěšoval uvězněné křesťany a pomáhal jim. V 2. polovině 3. století zemřel v Římě jako mučedník. Pohřben byl v katakombách (později byla na tom místě postavena bazilika sv. Šebestiána za hradbami).

21. 1. Sv. Anežky Římské, panny a mučednice

Tato mladičká římská panna a mučednice položila život pro víru v Krista v 2. polovině 3. století, nebo pravděpodobněji začátkem 4. století. Úcta k ní se brzy rozšířila po celém křesťanském Západu.

22. 1. Sv. Vincence, jáhna a mučedníka 

Byl jáhnem zaragozského biskupa, v době Diokleciánova pronásledování křesťanů byl ve Valencii v dnešním Španělsku krutě umučen 22. 1. asi roku 304.

24. 1. Sv. Františka Saleského, biskupa a uč. církve 

Narodil se 21. 8. 1567 na zámku Sales v Savojsku jako potomek venkovského šlechtického rodu. Po vysvěcení na kněze (1593) začal slovem i písmem horlivě bránit a šířit katolickou víru v kalvínské oblasti jižně od Ženevského jezera. Od roku 1602 působil jako ženevský biskup se sídlem v Annecy. Spolu se sv. Janou Františkou de Chantal založil (1610) kongregaci sester Navštívení Panny Marie (jejich původním posláním bylo spojovat rozjímání se službou chudým a nemocným). Jeho nejznámější díla o duchovním životě jsou "Uvedení do zbožného života" a "Pojednání o Boží lásce". Zemřel 28.12.1622 v Lyonu a 24.1.1623 byly jeho tělesné pozůstatky přeneseny do Annecy. V roce 1665 byl prohlášen za svatého a později za patrona novinářů a katolických spisovatelů.

25. 1. Obrácení sv. Pavla, apoštola (svátek) 

Šavel z Tarsu chtěl se vší opravdovostí sloužit Bohu a jako pravověrný žid si ošklivil křesťany uctívající ukřižovaného Mesiáše. Prožitek před branami Damašku znamenal však pro něho úplný obrat (Sk 9,1-22; 22,3-16; 1 Kor 15,9-10; Gal 1,11-24; 1 Tim 1,12-16).

26. 1. Sv. Timoteje a Tita, biskupů 

Timotej byl synem řeckého otce a židovské matky. Pocházel z Lystry v Malé Asii. Sv. Pavel ho získal pro křesťanskou víru při své první misionářské cestě (Sk 14,6; 1 Tim 1,2). Při druhé cestě, ač ještě velmi mladý (1 Tim 4,12), se stává natrvalo Pavlovým spolupracovníkem a je s ním i při prvním uvěznění v Římě (Flp 1,1; 2,19; Kol 1,1; Flm 1). Potom doprovází Pavla do Efesu a zůstává tam jako biskup (1 Tim 1,3). Při svém druhém uvěznění ho Pavel zve k sobě do Říma (2 Tim 4,9-21). V šesti Pavlových dopisech je uveden jako spoluodesílatel (1 a 2 Sol, 2 Kor, Kol, Flm, Flp). Z poznámky v listu Židům (13,23) vyplývá, že byl také vězněn. Po Pavlově smrti se vrátil do Efesu a tam také zemřel.

Titus pocházel z pohanských rodičů z Antiochie Syrské. Doprovázel Pavla a Barnabáše na apoštolský sněm do Jeruzaléma (Gal 2,1-5). Na své třetí apoštolské cestě ho Pavel poslal z Efesu do Korintu, aby tam jako schopný organizátor zavedl pořádek (2 Kor 2,13; 7,6.13-16); krátce nato ho pověřil, aby tam organizoval sbírku pro chudé jeruzalémské křesťany. Po společném působení na Krétě zanechal ho tam Pavel jako biskupa. Při druhém Pavlově věznění v Římě byl u něho a odtud zřejmě z jeho pověření odešel do Dalmácie (2 Tim 4,10). Po Pavlově smrti se vrátil na Krétu a tam také zemřel.

27. 1. Sv. Anděly Mericiové, panny 

Narodila se 1. 6. 1474 v Desenzanu v severní Itálii. Vstoupila do III. řádu sv. Františka a spolu s několika přítelkyněmi se starala o chudé a nemocné ve svém rodišti a později v Brescii. V roce 1535 založila řeholní společnost sester voršilek. Několik jich bydlelo pohromadě, ale většinou zůstávaly ve svých rodinách bez řádového oděvu. Věnovaly se především výchově dívek z lidových vrstev. Zemřela 27. 1. 1540 v Brescii. Za svatou byla prohlášena v roce 1807.

28.1. Sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve

Narodil se kolem roku 1225 v Roccasecca u Neapole v rodině hrabat z Akvina. Studoval na Monte Cassinu a později v Neapoli, kde v 18ti letech vstoupil k dominikánům. Studie dokončil v Paříži a v Kolíně nad Rýnem pod vedením sv. Alberta Velikého. Působil jako profesor teologie a filozofie v Paříži (1256-59), v Římě (1259-69), znovu v Paříži (1269-72) a v Neapoli (1272-74). Je nejvýznamnějším představitelem scholastické filozofie a teologie. Na přání papeže Urbana IV. sestavil breviářové a mešní texty pro svátek Božího Těla. Zemřel 7. 3. 1274 ve Fossanuova ve střední Itálii cestou na II. lyonský koncil. V roce 1323 byl prohlášen za svatého, 1567 za učitele církve a 1880 za patrona katolických škol. 28.1. je výročím přenesení jeho ostatků do katedrály v Toulouse ve Francii.

31.1. Sv. Jana Boska, kněze (památka)

Narodil se 16. 8. 1815 v Becchi u Turína v rodině chudých rolníků. Když se stal knězem (1841), věnoval se opuštěným dětem z rozvrácených rodin a dělnické mládeži v Turíně. Pomáhal jim nacházet rovnováhu mezi povinností a svobodou. Jeho výchovný systém byl založen na předcházení chybám a životním omylům mladých lidí. Důsledně se vyhýbal nátlaku a hrozbám. Založil Oratoř svatého Františka Saleského, kde se konaly večerní přednášky; byl tam i učňovský domov, střední škola, odborné kurzy, pamatovalo se i na prázdninové tábory. Aby toto jeho dílo mohlo pokračovat, založil řeholní společnost salesiánů a stal se spoluzakladatelem kongregace sester Panny Marie Pomocnice. Zemřel v Turíně 31. 1. 1888 a za svatého byl prohlášen v roce 1934.

Únor

2.2. Uvedení Páně do chrámu (svátek)

V Jeruzalémě se dnešní svátek slavil už v 5. století, v Římě od 7. století pod názvem Setkání. Od 10. století se objevuje v liturgických knihách na Západě název Očišťování Panny Marie. Nynější název znovu připomíná, že je to především svátek Páně.Připomínáme si jím obětování Ježíše v Jeruzalémském chrámě, při kterém starý Simeon a prorokyně Anna poznali v Ježíši "Světlo k osvícení národů" - Mesiáše (Lk 2,22-38). Mojžíšův zákon totiž předepisoval, že každý mužský prvorozenec musí být zasvěcen Bohu. Panna Maria a Josef s dítětem Ježíšem splnili tento předepsaný úkon a setkali se při tom se starcem Simeonem a prorokyní Annou (podle toho se též svátek ve východní církvi nazývá Hypapanté - setkání). Lidový název Hromnice vznikl kvůli svěcení svíček "hromniček", které se rozsvěcely i při modlitbě za ochranu při bouřce.

3.2. Sv. Blažeje, biskupa a mučedníka

Blažej byl ve 4. století biskupem v Sebaste v Arménii (dnešní Sivas v Turecku). Za císaře Licinia byl kolem roku 316 krutě umučen. Jeho úcta se rozšířila po celé církvi, ale něco bližšího o jeho životě známe jen z pozdních legendárních zpráv.

3. 2. Sv. Ansgara, biskupa 

Ansgar se narodil kolem roku 801 poblíž Corbie v Galii a vstoupil tam do benediktinského kláštera. Od roku 823 působil jako učitel v klášterní škole v Korvey. V roce 826 byl poslán do Dánska, aby tam hlásal křesťanství. Většího úspěchu však dosáhl ve Švédsku (830). Stal se prvním biskupem v Hamburku (831), později arcibiskupem v Brémách (847) a papežským legátem pro Skandinávii. Zemřel v Brémách roku 865.

5. 2. Sv. Agáty, panny a mučednice 

Pocházela z Catanie na Sicílii. Tam také kolem roku 250 dosáhla mučednické koruny. Úcta k ní se rychle rozšířila a její jméno bylo zařazeno do mešního římského kánonu.

6. 2. Sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků 

Do Japonska přinesl křesťanství sv. František Xaverský (15. 8. 1549). Půl století mohli žít křesťané svobodně a v roce 1596, kdy začalo jejich pronásledování, bylo jich už více než 300 tisíc. První mučedníci byli ukřižováni 5. 2. 1597 v Nagasaki. Nejproslulejší z nich, Pavel Miki, se narodil v japonské rodině (okolo roku 1564), vstoupil k jezuitům a úspěšně hlásal evangelium svým krajanům. Spolu s ním podstoupili mučednickou smrt další 2 japonští jezuité, 6 španělských misionářů a 17 japonských laiků (tři z nich byli dosud chlapci - 12, 13 a 14 let). V roce 1862 byli tito prvomučedníci Dálného Východu prohlášeni za svaté.

8. 2. Sv. Jeronýma Emilianiho 

Narodil se roku 1486 v patricijské rodině v Benátkách. Když se v pětadvaceti letech jako voják dostal do zajetí, rozhodl se skoncovat s dosavadním dobrodružným životem a dát se do služeb sirotků, chudých a nemocných. Založil řeholní společnost věnující se soustavně této péči. Jejich prvním sídlem byla Somasca u Bergama v severní Itálii. Při ošetřování nemocných se nakazil morem a zemřel 8. 2. 1537 v Somasce. V roce 1767 byl prohlášen za svatého a v roce 1928 za patrona sirotků a opuštěné mládeže.

10. 2. Sv. Scholastiky, panny

Narodila se v Nursii (Norcia) ve střední Itálii kolem roku 480. Následovala svého bratra sv. Benedikta a vstoupila do kláštera na úpatí Monte Cassina. Tam také zemřela kolem roku 547.

11. 2. Panny Marie Lurdské

11. února 1858 spatřila čtrnáctiletá Bernadetta Soubirousová ve skalní jeskyni "de Massabielle" poblíž Lurd (Lourdes) ve Francii Pannu Marii. Zjevení se opakovalo do 16. července ještě sedmnáctkrát. K jeskyni, v níž vytryskl pramen vody, přichází od té doby velké množství poutníků, mezi nimi velký počet postižených nejrůznějšími neduhy. Církevně uznaných zázračných uzdravení za sto let (do roku 1959) bylo 58, ale úlevu přinesla tato pouť mnohem většímu počtu lidí. Výzva Matky Boží k pokání probudila v církvi hlubší zájem o modlitbu a službu lásky a podnítila péči o trpící a nemocné. Slavení dnešní památky povolil papež Lev XIII. (1891) a sv. Pius X. ji rozšířil na celou církev (1907).

15. 2. Čtrnáct pražských mučedníků

bylo čtrnáct katolických řeholníků - františkánů, kteří byli během vpádu pasovských zavražděni pražskou lůzou, která v úterý 15. února 1611 pod vedením Matouše Hovorčovského z Kolivé Hory zaútočila na františkánský klášter při kostele Panny Marie Sněžné a poté jej vyplenila. Beatifikační proces, k němuž byly první kroky podniknuty již v 70. letech 17. století, proběhl v rámci pražské arcidiecéze v letech 1933 až 1944 a po přerušení způsobeném politickou situací byl obnoven v roce 1994. Dne 10. května 2012 schválil papež Benedikt XVI. dekret Kongregace pro blahořečení a svatořečení o jejich mučednictví a 13. října téhož roku došlo v pražské katedrále k jejich blahořečení.

17. 2. Sv. Alexia a druhů, řeholníků

Sedm florentských obchodníků se rozhodlo (v 1. polovině 13. století) odejít do ústraní na Monte Senario (severně od Florencie) a žít v chudobě a pokání. Jejich cílem bylo žít svatě a přivádět všechny na cestu k svatosti. Založili řád servitů (služebníků Panny Marie). Nejstarší z nich, Alessio Falconieri, se dožil definitivního potvrzení řádu (1304) a zemřel 17. 2. 1310 ve věku asi 110 let. Za svaté byli prohlášeni v roce 1725.

17. 2. Sv. Alexia a druhů, řeholníků 

Sedm florentských obchodníků se rozhodlo (v 1. polovině 13. století) odejít do ústraní na Monte Senario (severně od Florencie) a žít v chudobě a pokání. Jejich cílem bylo žít svatě a přivádět všechny na cestu k svatosti. Založili řád servitů (služebníků Panny Marie). Nejstarší z nich, Alessio Falconieri, se dožil definitivního potvrzení řádu (1304) a zemřel 17. 2. 1310 ve věku asi 110 let. Za svaté byli prohlášeni v roce 1725.

21. 2. Sv. Petra Damianiho, biskupa a učitele církve 

Narodil se roku 1007 v Ravenně. Po studiích začal učit, ale brzy odešel do společenství poustevníků ve Fonte Avellana u Gubbia (1035). Stal se tam převorem a velmi přispěl k prohloubení řeholního života. V roce 1057 byl jmenován kardinálem a biskupem v Ostii. Ve službách u papežského dvora uplatnil své velké nadání a horlitel-skou snahu zbavit církev všeho, co ji morálně ohrožovalo. Po roce 1063 se vrátil do kláštera, ale i potom konal časté cesty jako papež-ský legát. Při návratu z jedné z nich zemřel ve Faenze roku 1072.

22. 2. Stolce svatého Petra, apoštola (svátek) 

Biskupský stolec v katedrále je symbolem učitelského, kněžského a pastýřského poslání. Také Petrův stolec připomíná jeho postavení v církvi. Dnešní svátek se slavil v Římě už od 4. století.

23. 2. Sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka (památka) 

Byl posledním z apoštolských žáků. Snad sám svatý apoštol Jan ho ustanovil biskupem ve Smyrně. Jako mluvčí maloasijských církevních obcí jednal v Římě s papežem Anicetem o době slavení Velikonoc. Zemřel ve Smyrně 23. 2. po roce 155, bylo mu 86 let. Byl zaživa upálen na hranici.

Březen

4. 3. SV. KAZIMÍRA 

Narodil se 5. 10. 1458 jako syn polského a litevského krále Kazimíra IV. Měl se stát uherským králem (1471), ale dal přednost životu v ústraní. Vynikal křesťanskými ctnostmi, zejména čistotou a dobrotou k chudým. Byl velkým ctitelem eucharistie a Panny Marie. Žil ve Vilně v Litvě, tam také 4. 3. 1484 zemřel na tuberkulózu a byl pohřben v katedrále. V roce 1521 byl prohlášen za svatého.

7. 3. SV. PERPETUY A FELICITY, mučednic 

V roce 203 bylo v Kartágu zatčeno pět katechumenů. Ve vězení byli pokřtěni a dosáhli mučednické koruny (7. 3.). Mezi nimi byly dvě ženy. Jedna z nich, Perpetua, zapisovala události ve vězení až do dne před jejich smrtí. Byla to mladá žena z patricijské rodiny, doma měla několikaměsíční dítě. Felicita byla otrokyně, ve vězení se jí dva dny před její smrtí narodila holčička. Úcta k nim se brzy rozšířila nejen v Africe, ale i v ostatním křesťanském světě. Nad jejich hroby byla postavena bazilika a jejich jména jsou uváděna v mešním římském kánonu.

8. 3. SV. JANA Z BOHA, řeholníka 

Narodil se v Portugalsku v roce 1495. Do svých 42 let vystřídal mnoho zaměstnání: byl pastýřem, vojákem, pouličním prodavačem a nakonec knihkupcem v Granadě na jihu Španělska. Když slyšel kázat bl. Jana z Avily, změnil své chování a způsob života tak okázale, že ho zavřeli jako blázna. Poznal kruté prostředí tehdejších lazaretů, a rozhodl se zasvětit zbytek svého života zcela péči o nemocné. Dbal na to, aby se v nemocnici, kterou založil, jednalo s nemocnými podle hygienických zásad, se skutečnými znalostmi, a především s opravdovou láskou. Postupně se k němu přidávali další obětaví muži, a tak vznikl řád milosrdných bratří. Zemřel 8. 3. 1550 v Granadě. V roce 1690 byl prohlášen za svatého a později za patrona všech nemocnic.

9. 3. Sv. Františky Římské, řeholnice

Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako malé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de' Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob III. řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. 3. 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského fóra. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.

10. 3. Sv. Jana Ogilvie, kněze a mučedníka

Narodil se roku 1579 v urozené kalvínské rodině v Banffshire ve Skotsku. Byl poslán na studie do Evropy (1593) a v sedmnácti letech se stal katolíkem. Studoval v Douai, Lovani, Řezně, Olomouci a v Brně, kde vstoupil do jezuitského noviciátu (1599). Po několikaletém pobytu v štýrském Grazu a ve Vídni dokončil v Olomouci studium teologie (1609-1610). Potom byl poslán do Paříže a tam vysvěcen na kněze (1610). Vrátil se do vlasti (1613) a působil tajně jako misionář v Edinburghu, Londýně a v Glasgowě. Byl však vyzrazen a strávil čtyři měsíce ve vězení. Když ani po několikerém mučení a vyslýchání nevyzradil jména skotských katolíků, byl odsouzen "pro pobuřování" a 10. 3. 1615 veřejně oběšen. V roce 1976 byl prohlášen za svatého.

15. 3. Sv. Josefa, Snoubence Panny Marie (letos přeloženo z 19.3.)

Zmiňují se o něm jenom evangelisté Matouš a Lukáš při líčení Ježíšova dětství, ostatní zprávy jsou apokryfní a nelze je brát vážně. Jeho svátek se začal slavit nejprve na Východě (asi v 9. století), od 10. století se objevuje v kalendářích na Západě, v Římě se slaví od roku 1479, v roce 1621 byl zaveden v celé církvi. Roku 1654 byl připočten k českým patronům.

17. 3. Sv. Patrika, biskupa

Narodil se kolem roku 385 v Británii. Když mu bylo 16 let, unesli ho piráti a prodali v Irsku sedlákovi. Tam šest roků pásl ovce, potom se mu podařilo utéci a vrátit se k rodičům. Vystudoval v Galii, stal se knězem, po návratu do Británie byl vysvěcen na biskupa a spolu s několika druhy odešel jako misionář znovu do Irska (432). Dokázal přizpůsobit svůj apoštolát podmínkám této země, takže obrátil na křesťanství velkou část obyvatelstva. A i když se to neobešlo bez nesnází, přece nebylo třeba prolévat mučednickou krev. Založil mnoho klášterů a zřídil pevnou církevní organizační strukturu. Armagh u Belfastu se stal prvním biskupským sídlem (kolem roku 444). Na sklonku života napsal autobiografické dílo "Vyznání". Zemřel 17. 3. 461 poblíž severoirského města Downu a jeho hrob se stal ihned poutním místem.

18. 3. Sv. Cyrila Jeruzalémského, biskupa a učitele církve

Narodil se z křesťanských rodičů kolem roku 315 v Jeruzalémě. Stal se tam biskupem (348), třikrát byl od ariánů vypovězen do vyhnanství a strávil tam celkem asi 16 let. O jeho pastorační činnosti svědčí promluvy, kterými připravoval katechumeny na přijetí křtu. Jeho "Katecheze" jsou důležitým svědectvím o víře a liturgii té doby. V roce 381 se zúčastnil třetího všeobecného církevního sněmu (I. konstantinopolského). Zemřel 18. 3. 386 v Jeruzalémě. Za učitele církve byl prohlášen roku 1893.

23. 3. Sv. Turibia z Mongroveja, biskupa

Narodil se roku 1538 ve Španělsku. Vystudoval práva v Salamance a stal se, třebaže byl dosud laik, předsedou inkvizičního tribunálu v Granadě. V roce 1580 odejel v hodnosti arcibiskupa do Limy v Peru. Cítil s domorodými Indiány, učil se jejich jazykům a chránil je před přehmaty Španělů. Svolal celkem 12 synod, aby byli kněží co nejlépe připraveni na svou odpovědnou práci. Zvláště 3. sněm v Limě (1582-83) měl základní význam pro celou Latinskou Ameriku. Většinu času strávil na vizitačních cestách po své diecézi, při poslední zemřel 23. 3. 1606 v Santiagu de Miraflores v malé kapli uprostřed domorodců. V následujícím roce bylo jeho tělo převezeno do Limy a roku 1726 byl prohlášen za svatého.

23. 3. Sv. Turibia z Mongroveja, biskupa

Narodil se roku 1538 ve Španělsku. Vystudoval práva v Salamance a stal se, třebaže byl dosud laik, předsedou inkvizičního tribunálu v Granadě. V roce 1580 odejel v hodnosti arcibiskupa do Limy v Peru. Cítil s domorodými Indiány, učil se jejich jazykům a chránil je před přehmaty Španělů. Svolal celkem 12 synod, aby byli kněží co nejlépe připraveni na svou odpovědnou práci. Zvláště 3. sněm v Limě (1582-83) měl základní význam pro celou Latinskou Ameriku. Většinu času strávil na vizitačních cestách po své diecézi, při poslední zemřel 23. 3. 1606 v Santiagu de Miraflores v malé kapli uprostřed domorodců. V následujícím roce bylo jeho tělo převezeno do Limy a roku 1726 byl prohlášen za svatého.

25. 3. Slavnost ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ 
(letos se překládá na pondělí 31.3., protože ve velikonočním oktávu od Vzkříšení do 2. neděle velikonoční se všechny dny liturgicky slaví jako neděle a před oslavou Zmrtvýchvstání nedáváne samozřejmě přednost jiné oslavě)

Dnešní slavnost připomíná den, kdy byl anděl poslán k Panně Marii a zvěstoval jí, že se má stát matkou Mesiáše, Syna Božího.

Ústředním bodem oslavy je tajemství vtělení věčného Slova, počátek naší spásy. Proto v těsné blízkosti Velikonoc prosíme, aby se na nás projevila síla vykoupení (srv. modlitba po přijímání). Na Východě se tento svátek slavil už kolem roku 550, v Římě byl zaveden v 7. století.

Duben

2. 4. Sv. Františka z Pauly, poustevníka

Narodil se roku 1416 v Paole v Kalábrii. V sedmnácti letech se uchýlil do jeskyně u Cosenzy a tam žil v naprosté odloučenosti. Založil poustevnickou kongregaci, změněnou později v přísný řád Nejmenších bratří, zvaných také pauláni. Na pozvání krále Ludvíka XI. odešel do Francie, aby ho připravil na křesťanskou smrt. Tam také 2. 4. 1507 zemřel v Plessir lés Tours. V roce 1519 byl prohlášen za svatého.

4. 4. Sv. Izidora, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 560 u Sevilly ve Španělsku. Brzy ztratil otce a o jeho výchovu se staral starší bratr, sevillský arcibiskup Leandr. Po jeho smrti se stal jeho nástupcem (kolem roku 600). Svolával koncily do Toleda, duchovní metropole Španělska. Pro lepší vzdělání svých kněží zřizoval školy a knihovny. Byl rádcem visigotských králů a 7. století v jeho vlasti se po předchozím úpadku stalo dobou nového rozkvětu. Jeho nejrozsáhlejší (12svazkové) dílo "Etymologie" je souhrnem starověké moudrosti. Zemřel 4. 4. 636 v Seville. Jeho ostatky byly v 11. století převezeny do Leonu, kde byla postavena bazilika nesoucí jeho jméno.

5. 4. Sv. Vincence Ferrerského, kněze

Narodil se v roce 1350 ve Valencii ve Španělsku, v sedmnácti letech vstoupil k dominikánům, stal se knězem (1379) a učitelem filozofie a teologie. Upoutal pozornost probošta kapituly ve Valencii, Pedra de Luna, pozdějšího kardinála, a ten ho (1390) získal, aby svým vlivem podporoval avignonského papeže Klementa VII. Když Pedro de Luna dosedl jako Benedikt XIII. na avignonský papežský trůn (1394), povolal ho k sobě jako kaplana a zpovědníka. Tam poznal hrozivé účinky církevního rozkolu a pokoušel se přimět Benedikta XIII., aby odstoupil. Když se mu to nepodařilo, opustil Avignon (1399) a dvacet let cestoval Španělskem, jižní Francií, severní Itálií a Švýcarskem a všude horlivě vybízel k pokání a nápravě života. V době kostnického koncilu (1414) odmítl poslušnost avignonskému papeži a horlil pro jednotu církve. Na své poslední kazatelské cestě zemřel 5. 4. 1419 ve Vannes v Bretagni. V roce 1455 byl prohlášen za svatého.

7. 4. Sv. Jana Křtitele de la Salle, kněze (památka)

Narodil se 30. 4. 1651 v Remeši ve Francii. Pocházel ze zámožné rodiny a měl devět sourozenců. Stal se knězem (1678) a doktorem teologie (1680). Rozhodl se, že se bude věnovat především výchově mládeže. Zakládal školy pro děti z chudých rodin, a aby pro ně měl dost učitelů, založil kongregaci Školských bratří (1684). Vyučování v mateřské řeči místo latiny, zákaz tělesných trestů, školení dělníků při jejich povolání, zakládání obecných škol, zřizování učitelských ústavů, stálý zřetel na lidové vrstvy - to všechno byly novoty, které narážely na odpor. Zemřel 7. 4. 1719 v Rouenu. Za svatého byl prohlášen v roce 1900.

11. 4. Sv. Stanislava, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se kolem roku 1030 v polském městečku Szczepanowski. Po studiích v Paříži se stal knězem a v roce 1071 krakovským biskupem. Plnil své povinnosti jako dobrý pastýř a nemohl mlčet k pohoršlivému způsobu života tehdejšího krále Boleslava II. Ten sice slíbil, že napraví své chování, ale nezanechal svých výstředností. Biskup ho veřejně exkomunikoval. Král přesto dále přicházel na bohoslužby, přišel za biskupem i do kostela sv. Michala na krakovské předměstí a tam ho vlastní rukou probodl mečem 11. 4. 1079. Po deseti letech bylo světcovo tělo přeneseno do katedrály a v roce 1253 byl prohlášen za svatého.

13. 4. Sv. Martina I., papeže a mučedníka

Narodil se v Todi v Umbrii. Strávil nějaký čas jako kněz a papežský legát u císařského dvora v Konstantinopoli. V roce 649 se stal papežem a téhož roku na lateránské synodě odsoudil bludnou nauku monotheletistů, zavrženou už na II. konstantinopolském koncilu (553). Hájil katolickou víru, že Kristus jako dokonalý člověk měl kromě božské vůle také vůli lidskou. Císař Konstans II. ho dal zatknout (653) a násilím dopravit do vězení v Konstantinopoli. Tam ho odsoudili k smrti, ale rozsudek mu změnili ve vyhnanství. Odvezli ho na Taurický Chersones (dnešní Krym), kde vysílen útrapami zemřel (656). Je to poslední papež - mučedník.

21. 4. SV. ANSELMA, biskupa a učitele církve

Narodil se roku 1033 v severoitalském městě Aostě. Vstoupil do benediktinského kláštera v Le Bec ve Francii (1060). Když tamní převor a jeho velký učitel Lanfrank odešel jako arcibiskup do Canterbury, stal se jeho nástupcem (1063), a později i opatem (1078). V roce 1093 byl také on povolán na uprázdněný arcibiskupský stolec v Canterbury, odkud musel dvakrát do vyhnanství. Je autorem mnoha filozofických, teologických a mystických spisů, takže dostal název "otec scholastiky". Zemřel 21. 4. 1109 v Canterbury. V roce 1720 byl prohlášen za učitele církve.

23. 4. SV. VOJTĚCHA, biskupa a mučedníka

Pocházel z českého knížecího rodu Slavníkovců. Narodil se kolem roku 956 na hradě Libici. Devět let (972-981) strávil v Magdeburku v blízkosti arcibiskupa Adalberta, který mu při biřmování dal své jméno. Roku 981 přijal kněžské svěcení z rukou prvního pražského biskupa Dětmara a po jeho smrti nastoupil na jeho místo (983). Do jeho diecéze patřilo kromě Čech a Moravy také Slezsko, část jižního Polska a dnešního Slovenska. Horlivě usiloval o odstranění různých dobových zlořádů, a tím proti sobě poštval část kléru a některé mocné šlechtice. Proto požádal, aby byl zproštěn úřadu, a vstoupil v Římě do benediktinského kláštera (990). Na přání papeže se vrátil do Prahy (992) a založil benediktinský klášter v Břevnově. Při návratu z druhého pobytu v Římě dostal zprávu o vyvraždění svého rodu (995) a odešel hlásat evangelium pohanským Prusům (996). Jeho misionářská činnost však skončila hned na samém začátku: sedm Prusů ho 23. 4. 997 probodlo svými oštěpy. Z Hnězdna, kde byl pohřben, byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Prahy (1039).

24. 4. SV. JIŘÍ, mučedníka

Z historických pramenů se o Jiřím ví jen to, že kolem roku 304 podstoupil mučednickou smrt v Lyddě (blízko dnešního Tel Avivu) a nad jeho hrobem byla postavena bazilika. Ostatní zprávy o jeho životě nejsou věrohodné. Jeho úcta se rychle rozšířila na Východě i na Západě, zvláště v Řecku, Rusku a v Anglii. Jeho památka se u nás kvůli svátku sv. Vojtěcha už od nepaměti překládá z 23. 4. na dnešní den.

24. 4. SV. FIDELA ze Sigmaringenu, kněze a mučedníka

Fidel se narodil v roce 1578 v Sigmaringen v Německu a jmenoval se Marek Roy. Vystudoval filozofii a práva a působil jako právník v alsaském Kolmaru. V roce 1612 se stal knězem a při vstupu do řádu kapucínů ve Freiburgu přijal jméno Fidel. Byl poslán jako misijní kazatel do švýcarského kantonu Graubünden. Vyzýval věřící k náboženské jednotě a politické svornosti, ale rozvášnění kalvínci ho 24. 4. 1622 v Seewisu před kostelem po kázání přepadli a zabili. Za svatého byl prohlášen v roce 1746.

25. 4. SV. MARKA, EVANGELISTY (SVÁTEK)

Měl dvě jména: hebrejské Jan a římské Marek (Sk 12,12). Jeho matce Marii patřil v Jeruzalémě dům, v němž se scházeli Ježíšovi učedníci; má se za to, že se tam konala i poslední večeře (Mk 14,14) a příprava na seslání Ducha svatého (Sk 1,13). Spolu se svým příbuzným Barnabášem doprovázel sv. Pavla na jeho první apoštolské cestě (Sk 12,25), ale z Perge v Pamfýlii se vrátil zpět do Jeruzaléma (Sk 13,13). Potom odešel s Barnabášem na Kypr (Sk 15,39) a později byl s Pavlem v Římě (Flm 24; Kol 4,10); 2 Tim 4,11). Byl žákem apoštola Petra a podle jeho kázání napsal evangelium. Snad byl oním chlapcem, o němž se zmiňuje při vyprávění o Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě (Mk 14,51-52). Připisuje se mu založení církevní obce v Alexandrii, kde také zemřel mučednickou smrtí. Jeho ostatky byly v 9. století přeneseny do Benátek.

28. 4. Sv. Petra Chanela, kněze a mučedníka 

Narodil se v roce 1803 ve francouzském městě Cuetu. Po vysvěcení na kněze (1826) se nějaký čas věnoval duchovní správě v diecézi Belley. Potom vstoupil do řeholní společnosti maristů a byl poslán jako misionář na ostrov Futunu v Polynésii (o Vánocích 1836). Výsledky, kterých dosáhl, neodpovídaly úsilí vynaloženému na překonávání překážek, a přece byly příčinou nenávisti, s níž starší generace sledovala změny dosavadních náboženských zvyklostí. Když přijal křesťanství syn místního náčelníka, dosáhl hněv vrcholu a misionáře ubili k smrti 28. 4. 1841. Stal se prvomučedníkem celé Oceánie a v roce 1954 byl prohlášen za svatého.

29. 4. Sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve 

Narodila se 25. 3. 1347 v Sieně ve střední Itálii. Už jako děvče vstoupila do III. řádu sv. Dominika. Zasloužila se o návrat papaže z Avignonu do Říma (1377), usmiřovala rozbroje a usilovala o obnovu náboženského života. Neuměla sice číst ani psát, ale diktovala spisy vynikající zdravou naukou a duchovní vroucností. Zemřela 29. 4. 1380 v Římě. V roce 1461 byla prohlášena za svatou a 4. 10. 1970 za učitelku církve.

30. 4. Sv. Zikmunda, mučedníka 

Zikmund se narodil na sklonku 5. století. Zásluhou viennského arcibiskupa sv. Avita přešel od ariánství ke katolické víře. Po smrti svého otce se stal burgundským králem. V prchlivosti dal popravit svého syna z prvního manželství, ale vzápětí toho litoval a konal přísné pokání. Založil klášter v St. Maurice-en-Vallais ve Švýcarsku a soustředil v něm mnichy, kteří se rozděleni do pěti skupin ve dne v noci střídali v nepřetržitém zpívání žalmů. Je to dnes jediné místo v Evropě, kde od té doby bez přerušení trvá řeholní společenství. Roku 523 byl zajat franckým králem Chlodomirem a v následujícím roce spolu s manželkou a dvěma syny utopen ve studni. Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera sv. Mořice a větší část jeho ostatků přinesl odtud Karel IV. do pražské katedrály (1365).

30. 4. Sv. Pia V., papeže 

Pius V. se narodil roku 1504 v Bosco poblíž Alessandrie v severní Itálii. Vstoupil k dominikánům, stal se knězem (1528), biskupem (1556) a od roku 1566 byl papežem. Důsledně prováděl reformy tridentského sněmu. Vydal katechismus (1566), breviář (1568) a misál (1570). Také přesně stanovil pravidla pro modlitbu růžence a zavedl svátek Panny Marie Růžencové (7. 10.) na poděkování za vítězství křesťanů nad Turky u Lepanta (1571). Zemřel 1. 5. 1572.

Květen

1. 5. Sv. Josefa, Dělníka 

Sv. Josef pracoval jako nazaretský tesař pro Ježíše a v jeho důvěrné blízkosti. Jeho dílna vrhá nové světlo na důstojnost práce. Člověk se v práci nejen realizuje, ale je to zároveň i služba bližnímu, společnosti, a tím i Kristu. Už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání tohoto hlubšího smyslu lidské práce. První máj, slavený v dnešním světě jako Den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa.

2. 5. Sv. Atanáše, biskupa a učitele církve 

Narodil se kolem roku 295 v Alexandrii v Egyptě. Doprovázel jako jáhen svého biskupa na nicejském koncilu (325). Když se sám stal alexandrijským patriarchou (328), statečně a vytrvale hájil víru v Kristovo božství, jak bylo definováno v Niceji, proti stoupencům alexandrijského kněze, bludaře Aria. Ani šikanování ze strany císaře, ani ustrašenost ostatních biskupů, ani několikrát opakované vyhnanství nezlomilo jeho odhodlání. Využíval nuceného pobytu mimo diecézi (celkem asi 20 let) k písemnému vysvětlování a šíření pravé víry. Podporoval rozvoj mnišství a sepsal "Život sv. opata Antonína". Zemřel 2. 5. 373 v Alexandrii.

3. 5. Sv. Filipa a Jakuba, apoštolů 

Filip pocházel z Betsaidy a patřil mezi učedníky Jana Křtitele. Byl jedním z prvních, kdo šli za Ježíšem (Jan 1,43-44). Získal ihned Natanaela, pozdějšího apoštola Bartoloměje, a přivedl ho k Ježíšovi (Jan 1,45-46), byl při nasycení zástupů z pěti chlebů (Jan 6,5.7). Na něho se obrátili pohanští poutníci, když chtěli vidět Mistra (Jan 12,21). Žádal Krista, aby apoštolům ukázal nebeského Otce (Jan 14,8). Synoptická evangelia a Skutky apoštolů uvádějí pouze jeho jméno v seznamu apoštolů. Další zprávy o jeho životě nejsou věrohodné.

Jakub, syn Alfeův, je rovněž jedním z apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Předpokládá se, že je totožný s Jakubem, "bratrem Páně" (srv. Mt 13,55; 27,56; Mk 6,3; 15,40), prvním představeným křesťanské obce v Jeruzalémě (Sk 12,17; 15,7.13; 21,18; Gal 1,19; 2,9.12), autorem jedné z epištol (Jak 1,1), o němž Josephus Flavius píše, že byl roku 62 ukamenován na popud židovského velekněze Annáše II. (Ant. 20,9,1). Tuto možnost však nelze bezpečně prokázat.

6. 5. Sv. Jana Sarkandra, kněze a mučedníka

Narodil se 20. 12. 1576 ve Skočově v těšínském Slezsku. Studoval filozofii v Olomouci a v Praze (1597-1603), teologii ve štýrském Grazu (1604-1606). Potom uzavřel manželskou smlouvu (3. 9. 1606) ve Velkém Meziříčí, ale už po roce (22. 12. 1607), zřejmě jako vdovec, přijal nižší svěcení a v roce 1609 byl v Brně vysvěcen na kněze. Působil v duchovní správě na různých místech, naposled jako farář v Holešově. Za stavovského povstání byl obviněn z velezrady, zatčen a v olomouckém vězení vyslýchán útrpným právem, přičemž ho soudci nutili k prozrazení zpovědního tajemství. Zemřel na následky trojího mučení 17. 3. 1620 v Olomouci, kde je i pochován. Pius IX. ho prohlásil za blahoslaveného (3. 11. 1859), oslavy blahořečení se konaly 6. 5. 1860. 21. 5. 1995 byl prohlášen za svatého.

8. 5. Panny Marie, Prostřednice všech milostí

Panna Maria, od věčnosti předurčená za Matku Božího Slova, spolupracovala jedinečným způsobem při Spasitelově díle na obnově nadpřirozeného života v lidských duších a stala se v řádu milosti naší matkou. Toto Mariino mateřství trvá nepřetržitě v plánu milosti až do věčného zakončení spásy všech vyvolených. Ve své mateřské lásce pečuje o bratry svého Syna, kteří ještě putují v mnoha nebezpečích a nesnázích. Proto je vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, zachránkyně a prostřednice. Tato slova je však třeba chápat tak, že nic neubírají ani nepřidávají důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka, Krista. (Srv. II. vat. sněm, Konst. o církvi, č. 61-62.) Dnešní památka se začala slavit v Belgii (1921) z podnětu kardinála Merciera a odtud se rozšířila i do některých jiných zemí.

12. 5. Sv. Nerea a Achillea, mučedníků

Nereus a Achilleus byli římskými vojáky pravděpodobně v době císaře Diokleciána. Protože se stali křesťany, byli popraveni mečem (kolem roku 304). V místě, kde byli pohřbeni, na Ardeatinské cestě v Římě, stojí bazilika nesoucí jejich jména.

12. 5. Sv. Pankráce, mučedníka

Pankrác zemřel mučednickou smrtí pravděpodobně za Diokleciánova pronásledování křesťanů (kolem roku 304). Podle zpráv z legendy mu bylo teprve 14 let. Nad jeho hrobem na Via Aurelia v Římě byla zbudována bazilika.

13. 5. Panny Marie Fatimské

Oslavujeme Pannu Marii, která se r. 1917 po šestkrát zjevila u Fatimy v Portugalsku třem dětem ve věku 7 - 10 let, z nichž dvě mladší jsou blahořečené (s památkou 20.2. a 4.4.). Účelem Mariiny návštěvy bylo chránit lidstvo před zlem, které na sebe svými hříchy přivolává. Zejména chránit lidi před peklem. K tomu mají napomáhat oběti, modlitba růžence i uctívání jejího Neposkvrněného srdce, jak si přeje její Syn. To všechno má podporovat i vytvořené poutní místo kolem kaple, kterou požadovala vystavět. Všechna od ní sdělená tajemství se vyplňují.

14. 5. Sv. Matěje, apoštola (svátek)

Byl zvolen za apoštola místo Jidáše. Podle vyprávění o této volbě (Sk 1,15-26) chodil s apoštoly po celou dobu od počátku až do Ježíšova nanebevstoupení. O jeho dalším životě nemáme věrohodných zpráv. Jeho ostatky jsou uchovávány v benediktinském klášterním kostele v Trevíru (Trier) v Německu a v bazilice S. Maria Maggiore v Římě.

16. 5. Sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka

Narodil se kolem poloviny 14. století v Pomuku (později Nepomuku) v Čechách. V letech 1369-1380 byl veřejným notářem a zároveň pracoval v úřadě generálních vikářů. Po vysvěcení na kněze byl farářem u sv. Havla (1380-1390) a kanovníkem kapituly u sv. Jiljí (1382-1389) a na Vyšehradě (1389-1393). Arcibiskup Jan z Jenštejna ho jmenoval svým generálním vikářem (1389-1393). Když vyvrcholilo napětí mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem, stál na straně arcibiskupa a hájil svobodu a nezávislost církve na králově vůli, zatímco král se snažil ovládnout církev a získat na svou stranu část vyššího duchovenstva. Byl podroben výslechu a mučení za osobní účasti krále. Jeho tělo bylo 20. 3. 1393 vhozeno do Vltavy, potom prozatímně pohřbeno, a později (snad 1396) přeneseno k pohřbení do katedrály. V následujících letech se mluvilo o další příčině jeho mučednické smrti, že totiž nechtěl porušit zpovědní tajemství. V roce 1721 byl prohlášen za blahoslaveného a 19. 3. 1729 za svatého.

18. 5. Sv. Jana I., papeže a mučedníka

Pocházel z Toskánska a stal se papežem v roce 523, kdy Itálii ovládal gótský král Theodorich. Ten stál na straně ariánů a chtěl se jich zastat i u císaře Justina I. Proto poslal do Konstantinopole výpravu, kterou musel vést papež jako králův legát. S výsledkem jednání však nebyl spokojen a dal papeže po návratu o hladu držet ve vězení v Ravenně, až tam 18. 5. 526 zemřel.

20. 5. Sv. Klementa Marie Hofbauera, kněze 

Narodil se 26. 12. 1751 v Tasovicích u Znojma jako syn českého řezníka Dvořáka. Vyučil se pekařem, ale z touhy po kněžství začal studovat. Několikrát putoval do Říma, vstoupil tam do kongregace redemptoristů a byl vysvěcen na kněze (1785). V letech 1787-1808 působil ve Varšavě a založil tam první klášter redemptoristů severně od Alp. Když Napoleon po dobytí Varšavy zakázal všechna řeholní společenství, přesídlil "apoštol Varšavy" do Vídně. Jako kazatel, duchovní správce a zpovědník měl značný vliv na všechny vrstvy obyvatelstva. Protože nechtěl přijmout zásady tehdy módního osvícenského josefinismu, podle nichž se měla církev stát nástrojem v rukou panovníka, byl dán pod policejní dohled. Na sklonku života dosáhl souhlasu k působení redemptoristů na rakouském území (20. 4. 1820). Sám se však toho dne nedožil, zemřel 15. 3. 1820. Jeho tělo bylo později (1862) přeneseno do kostela Panny Marie Na Nábřeží a v roce 1909 byl prohlášen za svatého.

20. 5. Sv. Bernardina Sienského, kněze 

Narodil se roku 1380 v Massa Marittima u Sieny ve střední Itálii. Po studiích církevního práva a po uzdravení z nemoci, kterou byl postižen při ošetřování nemocných morem (1400), vstoupil do františkánského řádu (1402). Stal se knězem (1404), vynikajícím lidovým kazatelem a šiřitelem úcty k Jménu Ježíš. Nemluvil o pohromách zvěstujících konec světa, jak bylo tehdy zvykem, nýbrž o Ježíši Kristu a jeho božské lásce. Několikrát byl nařčen z bludařství, ale pokaždé byla uznána jeho nevina. Jako řádový představený (1438-1442) se účastnil všeobecného sněmu ve Florencii. Zemřel 20. 5. 1444 v Aquile a už v roce 1450 byl prohlášen za svatého.

25. 5. Sv. Bedy Ctihodného, kněze a učitele církve 

Beda Ctihodný se narodil kolem roku 673 na území benediktinského kláštera ve Wearmouthu v severní Anglii. V sedmi letech byl do tohoto kláštera dán na vychování, krátce nato přešel do nově založeného kláštera v Jarrowě. Tam se stal v devatenácti letech jáhnem. Učil v klášterní škole a začal s profesionální svědomitostí psát dějiny církve v Anglii; dokončil je v roce 731. Po vysvěcení na kněze (703) psal po vzoru starých církevních Otců komentáře k Písmu svatému. Jak sám napsal, jeho radostí bylo studovat, vyučovat a psát. Zemřel 26. 5. 735. V roce 1899 byl prohlášen za učitele církve.

25. 5. Sv. Řehoře VII., papeže 

Sv. Řehoř - narodil se kolem roku 1028 v Toskánsku, jmenoval se Hildebrand a až do roku 1048 žil jako benediktinský mnich. Potom se stal rádcem papežů reformátorů a po zvolení za papeže (1073) pokračoval v jejich díle. Bojoval proti svatokupectví, nekázni duchovenstva a laické investituře. Císař Jindřich IV. se nechtěl zříci práva jmenovat biskupy a opaty, dal zvolit vzdoropapeže (1080) a obsadil Řím (1084). Papež se uchýlil do Salerna, kde 25. 5. 1085 zemřel a byl pohřben.

25. 5. Sv. Marie Magdalény de' Pazzi, panny 

Marie Magdaléna de' Pazzi se narodila roku 1566 ve Florencii. Vstoupila do kláštera karmelitek (1582) a v roce 1584 složila slavné sliby. Od té doby procházela mnoha bolestnými očistnými zkouškami a dosáhla vysokého stupně mystického života. Měla různá vidění, při nichž hlasitě promlouvala, a její spolusestry sebraly několik svazků zpráv o těchto extázích. Vytrvale prosila za obnovu církve a ukazovala sestrám cestu k dokonalosti. Zemřela 25. 5. 1607 ve Florencii a v roce 1669 byla prohlášena za svatou.

26. 5. Sv. Filipa Neriho, kněze 

Narodil se 21. 7. 1515 ve Florencii jako syn notáře. Kolem roku 1536 přešel do Říma, založil tam společnost pro pomoc chudým a nemocným "Oratorium Boží lásky", věnoval velkou péči mladým lidem. V roce 1551 přijal kněžské svěcení a usiloval o náboženskou obnovu Říma novými pastoračními metodami. Spolu s několika dalšími světskými kněžími začali bydlet společně (1564) a v roce 1575 dosáhli papežského schválení jako kongregace oratoriánů. Zemřel 25. 5. 1595 a roku 1622 byl prohlášen za svatého.

27. 5. Sv. Augustina z Canterbury, biskupa 

Byl benediktinem v opatství sv. Ondřeje v Římě. Papež Řehoř Veliký ho poslal, aby spolu s dalšími čtyřiceti mnichy hlásal evangelium v Anglii (597). Cestou byl ve Francii vysvěcen na biskupa. Kentský král Ethelbert mu postoupil poblíž Canterbury pahorek s pozemky na stavbu opatství a katedrály a přijal křest. Z prvních křesťanských století se tam do té doby udrželo křesťanství jen v hornatých oblastech Skotska a Walesu. Položil tedy základy organizační struktury církve v Anglii a podle pokynů papeže dbal při šíření křesťanství místních zvyklostí. Podařilo se mu získat velkou část obyvatelstva a vychovat domácí kněze. Zemřel 26. 5. kolem roku 605.

30. 5. Sv. Zdislavy 

Narodila se kolem roku 1220 v Křižanově na Moravě a stala se manželkou Havla z Lemberka v Podještědí. Podporovala stavbu dominikánských klášterů v Jablonném a v Turnově. Proslula dobročinnou láskou k chudině a péčí o vlastní děti. Zemřela na začátku roku 1252 a byla pochována v klášterním kostele v Jablonném v Podještědí. Za blahoslavenou byla prohlášena v roce 1907 a za svatou 21. 5. 1995.

31. 5. Navštívení Panny Marie 

Svátek věnuje pozornost setkání matky Mesiáše s matkou jeho Předchůdce (Lk 1,39-56). Tuto událost připomíná liturgie v době adventní přípravy na slavnost Narození Páně. Sv. Bonaventura složil rýmované oficium (1286), které se pak slavilo ve františkánském řádu 2. července. V Čechách se tento svátek slavil poprvé 28. 4. 1387. Zavedl ho arcibiskup Jan z Jenštejna (1386) a složil pro něj vlastní latinské texty. Na jeho naléhání rozšířil papež Urban VI. slavení tohoto svátku pro celou církev (1389) a stanovil pro něj den 2. července. Při úpravě kalendáře podle ustanovení II. vatikánského sněmu (1969) bylo přihlédnuto k přání Jana z Jenštejna, aby se tento svátek slavil v době mezi Zvěstováním Páně a Narozením Jana Křtitele. Zároveň jím vrcholí měsíc květen, věnovaný v lidové zbožnosti úctě Panny Marie.

Červen

1. 6. Sv. Justina, mučedníka (památka)

Narodil se na začátku 2. století v samařském Sichemu (dnešní Nablus). Pocházel z řecké pohanské rodiny. Po přijetí křtu se věnoval vyučování a obhajobě křesťanské nauky. Jako nejstarší křesťanský teolog, snažící se spojit řeckou platónskou filozofii s křesťanstvím, zanechal po sobě několik spisů, z nichž nejznámější jsou dva - "Apologie" a "Dialog s Tryphonem". V nich podal svědectví o liturgii, katechezi a o víře ve skutečnou přítomnost Krista pod svátostnými způsobami. Otevřel si v Římě filozofickou školu, ale byl udán, že je křesťanem, předvolán před soudce a spolu s pěti dalšími muži a jednou ženou podstoupil kolem roku 165 mučednickou smrt.

2. 6. Sv. Marcelina a Petra, mučedníků

Oba zemřeli v Římě mučednickou smrtí kolem roku 304 a byli pohřbeni na Via Labicana. Císař Konstantin dal nad jejich hrobem postavit baziliku. Papež Damas uvádí v náhrobním nápisu, že jako chlapec mluvil s katem, který je popravil a později se stal sám křesťanem. Byli brzy zařazeni mezi světce jmenované v mešním římském kánonu.

3. 6. Sv. Karla Lwangy a druhů, mučedníků

Spolu s dalšími dvanácti mladými křesťany byl zaživa upálen 3. 6. 1886 a dalších devět bylo umučeno různým způsobem v době od 26. 5. 1886 do 27. 1. 1887. Tito prvomučedníci černé Afriky přijali křest od prvních misionářů z kongregace Bílých otců, kteří přišli do Ugandy v roce 1879. Stali se obětí krutého pronásledování za krále Mwangy a za svaté byli prohlášeni roku 1964.

5. 6. Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se kolem roku 673 v království Wessex v Anglii. Jako benediktinský mnich z kláštera v Exeteru a později v Nurslingu odešel jako misionář na území dnešního Holandska (716) a Německa (718). Jmenoval se Wynfrith, papež Řehoř II. mu dal jméno Bonifác, pověřil ho misijní činností na tomto území (719) a vysvětil ho na biskupa (722) se sídlem v Mohuči. Později se stal arcibiskupem (732) a kladl základy církevní organizace v Bavorsku, Hessensku a Durynsku. Zřizoval kláštery a nová biskupství, svolával synody a vychovával nové misionáře. V roce 754 se vypravil do Fríska na území svého prvního misionářského působení a zemřel tam spolu se svými dvaapadesáti spolupracovníky mučednickou smrtí 5. 6. u Dok-kumu (v dnešním Holandsku). Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno.

6. 6. Sv. Norberta, biskupa (památka)

Narodil se kolem roku 1080 v Xantenu v Porýní. Jako mladý šlechtic se stal kanovníkem v Xantenu a sekretářem císaře Jindřicha V. V roce 1115 přijal kněžské svěcení a změnil dosavadní způsob života. Spojoval rozjímavou modlitbu s aktivní službou duším. Tento odkaz zanechal i premonstrátskému řádu, jehož začátky sahají k roku 1120, kdy s několika společníky začal žít společně v Prémontré u Laonu v Provensálsku. Od roku 1126 byl arcibiskupem v Mag-deburku a tam také 6. 6. 1134 zemřel a byl pohřben v premons-trátském kostele. Za svatého byl prohlášen roku 1582. Jeho ostatky byly přeneseny (1627) do Prahy na Strahov.

9. 6. Sv. Efréma Syrského, jáhna a učitele církve

Narodil se kolem roku 306 v křesťanské rodině v Nisibis (nynější Nusaibin) v jihovýchodním Turecku. Byl vysvěcen na jáhna, stal se slavným učitelem na škole ve svém rodišti, a později (363) v Edesse (dnešní Urfě) sám založil teologickou školu. Své spisy psal syrsky. Vykládal v nich Písmo svaté a proti gnostikům, astrologům a manichejcům ukazoval hloubku pravého křesťanského duchovního života. Skládal texty písní, v nichž přístupnou formou vštěpoval prostému lidu náboženské pravdy. Některé z těchto písní se dosud zpívají v syrských bohoslužbách. Jeho dílo je provanuto jemným dechem lásky ke Kristu a k Panně Marii. Byl nazván "harfou Ducha svatého". Zemřel roku 373 v Edesse a v roce 1920 byl prohlášen za učitele církve.

11. 6. Sv. Barnabáše, apoštola

Pocházel z ostrova Kypru, byl to levita a jmenoval se Josef, jméno Barnabáš mu dali apoštolové (Sk 4,36). Prodal svůj majetek a peníze dal apoštolům pro chudé (Sk 4,37). Ujal se Pavla, když po obrácení přišel do Jeruzaléma, a uvedl ho k apoštolům (Sk 9,27). "Byl to výborný muž, plný Ducha svatého a víry" (Sk 11,24). Později přivedl Pavla do Antiochie (Sk 11,25-26) a doprovázel ho na jeho první apoštolské cestě (Sk 13,2 a násl.). Bývá jmenován dokonce před Pavlem (Sk 11,30; 12,25; 13,2.7; 14,14; 15,12.25). Na apoštolském sněmu v Jeruzalémě hájil názor, že pohanům, kteří se chtějí stát křesťany, se nemá ukládat židovský zákon (srv. Sk 15,1-12). Když se s Pavlem rozešel, vzal s sebou svého příbuzného Marka na Kypr (Sk 15,36-39). Pavel se ještě o něm zmiňuje, když na své druhé apoštolské cestě píše z Efesu do Korintu (1 Kor 9,6).

13. 6. Sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve

Narodil se kolem roku 1195 v Lisabonu a rodiče mu dali jméno Fernando. Vstoupil do řádu augustiniánských kanovníků a po dokončení studií přijal kněžské svěcení. V roce 1220 se stal františkánem a přijal jméno Antonín. Odešel hlásat evangelium do Afriky, ale brzy onemocněl a musel se vrátit do Evropy. Po krátkém pobytu v klášteře na Sicílii se setkal v Assisi se sv. Františkem (1221), na jeho přání pak v Bologni učil řádové spolubratry teologii. V severní Itálii kázal proti katharům, v jižní Francii proti sektě albigenských, po návratu do Itálie proti lichvářům a zasazoval se o práva chudých. Na jeho kázání přicházely tisíce lidí. Zemřel 13. 6. 1231 ve svém klášteře v Arcelle u Padovy. Za necelý rok byl prohlášen za svatého a v roce 1946 za učitele církve.

15. 6. Sv. Víta, mučedníka

Pocházel snad ze Sicílie a za Diokleciánova pronásledování (kolem roku 304) zemřel v mladém věku mučednickou smrtí v jihoitalské Lukánii. Úcta k němu je prastará (už v 5. století), ale o jeho životě nemáme spolehlivých zpráv. Část jeho ostatků byla uchována (od roku 836) v klášteře Korvey nad Weserou, odtud dostal jeho rameno sv. Václav a uložil ho v hlavním pražském kostele, nesoucím jeho jméno. Další ostatky přinesl do Prahy Karel IV. (1355) z Pavie.

15. 6. Sv. Víta, mučedníka

Pocházel snad ze Sicílie a za Diokleciánova pronásledování (kolem roku 304) zemřel v mladém věku mučednickou smrtí v jihoitalské Lukánii. Úcta k němu je prastará (už v 5. století), ale o jeho životě nemáme spolehlivých zpráv. Část jeho ostatků byla uchována (od roku 836) v klášteře Korvey nad Weserou, odtud dostal jeho rameno sv. Václav a uložil ho v hlavním pražském kostele, nesoucím jeho jméno. Další ostatky přinesl do Prahy Karel IV. (1355) z Pavie.

19. 6. Sv. Jana Nepomuckého Neumanna, biskupa

Narodil se 28. 3. 1811 v Prachaticích. Po vystudování teologie v Českých Budějovicích a Praze odjel do Severní Ameriky, kde byl vysvěcen na kněze (1836) a horlivě působil jako misionář. V roce 1840 vstoupil do kongregace redemptoristů. Stal se biskupem ve Filadelfii (1852). Založil 80 kostelů a asi 100 katolických škol, především pro přistěhovalce z Evropy. Zemřel náhle 5. 1. 1860. V roce 1963 byl prohlášen za blahoslaveného a v roce 1977 za svatého. Jeho ostatky máme také v oltáři farního kostela.

19. 6. Sv. Romualda, opata

Narodil se kolem roku 952 v Ravenně jako syn místního šlechtice. Stal se benediktinem (972), ale brzy začal vést poustevnický život (975). Dlouhá léta cestoval, hledal samotu a snažil se spojit benediktinskou řeholi se způsobem života staroegyptských poustevníků. Zakládal malé mnišské komunity, mezi nimi též v Camaldoli ve střední Itálii (1012), kde později vznikl řád kamaldulských mnichů poustevníků. Zemřel 19. 6. 1027 ve své poustevně ve Val di Castro poblíž Ravenny. V roce 1032 byl prohlášen za svatého.

21. 6. Sv. Aloise Gonzagy, řeholníka (památka)

Narodil se 9. 3. 1568 v Castiglione u Mantovy v severní Itálii. Jako prvorozený syn markýze byl nejprve pážetem na florentském dvoře, a potom několik let ve Španělsku. Po návratu domů (1585) se zřekl dědičných práv ve prospěch svého mladšího bratra a vstoupil k jezuitům. Při ošetřování nemocných morem se nakazil a zemřel 21.6. 1591 v Římě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a brzy nato (1729) za patrona studující mládeže.

22. 6. Sv. Paulína Nolánského, biskupa

Paulín Nolánský se narodil kolem roku 355 poblíž Bordeaux ve Francii, kde byl jeho otec římským úředníkem. Zdědil rozsáhlé pozemky a také jeho žena Terezie, španělského původu, přinesla věnem velký majetek. Po přijetí křtu (389) prodal pozemky a peníze rozdal chudým. Odešel se svou ženou do Španělska a roku 394 byl v Barceloně vysvěcen na kněze. Potom se usadil v Nole v jihoitalské Campanii, tam založil a řídil řeholní společenství a stal se biskupem (411). Snažil se mírnit útrapy obyvatelstva způsobené gótskými nájezdy. Dopisoval si se sv. Augustinem, Ambrožem a Jeronýmem. Byl jedním z největších křesťanských básníků své doby. Zemřel 22. 6. 431 v Nole.

22. 6. Sv. Jana Fishera a Tomáše Mora, mučedníků

Jan Fisher se narodil roku 1469 v Beverly v Yorkshire. Po studiích v Cambridge se tam stal profesorem a kancléřem univerzity. Od roku 1504 byl biskupem v Rochestru. Staral se svědomitě o své věřící, často je navštěvoval, zvláště chudé a nemocné. Napsal několik spisů proti bludům své doby. Po desetiměsíčním vězení v londýnském Toweru byl 22. 4. 1535 sťat. Krátce předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem.

Tomáš More se narodil 7. 2. 1478 v Londýně. Studoval v Oxfordu, oženil se a vychoval jednoho syna a tři dcery. Vynikal bystrostí ducha, humorem a zároveň hlubokou zbožností. Je autorem humanistického spisu "Utopie" (= neexistující místo), v němž vyložil ideální vládní systém. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře. Také on byl uvězněn a 6. 7. 1535 v Londýně popraven.

Oba byli odsouzeni pro velezradu a zemřeli mučednickou smrtí, protože odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželského svazku a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. V roce 1935 byli prohlášeni za svaté.

22. 6. Sv. Paulína Nolánského, biskupa

Paulín Nolánský se narodil kolem roku 355 poblíž Bordeaux ve Francii, kde byl jeho otec římským úředníkem. Zdědil rozsáhlé pozemky a také jeho žena Terezie, španělského původu, přinesla věnem velký majetek. Po přijetí křtu (389) prodal pozemky a peníze rozdal chudým. Odešel se svou ženou do Španělska a roku 394 byl v Barceloně vysvěcen na kněze. Potom se usadil v Nole v jihoitalské Campanii, tam založil a řídil řeholní společenství a stal se biskupem (411). Snažil se mírnit útrapy obyvatelstva způsobené gótskými nájezdy. Dopisoval si se sv. Augustinem, Ambrožem a Jeronýmem. Byl jedním z největších křesťanských básníků své doby. Zemřel 22. 6. 431 v Nole.

22. 6. Sv. Jana Fishera, biskupa, a Tomáše Mora, mučedníků

Jan Fisher se narodil roku 1469 v Beverly v Yorkshire. Po studiích v Cambridge se tam stal profesorem a kancléřem univerzity. Od roku 1504 byl biskupem v Rochestru. Staral se svědomitě o své věřící, často je navštěvoval, zvláště chudé a nemocné. Napsal několik spisů proti bludům své doby. Po desetiměsíčním vězení v londýnském Toweru byl 22. 4. 1535 sťat. Krátce předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem.

Tomáš More se narodil 7. 2. 1478 v Londýně. Studoval v Oxfordu, oženil se a vychoval jednoho syna a tři dcery. Vynikal bystrostí ducha, humorem a zároveň hlubokou zbožností. Je autorem humanistického spisu "Utopie" (= neexistující místo), v němž vyložil ideální vládní systém. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře. Také on byl uvězněn a 6. 7. 1535 v Londýně popraven.

Oba byli odsouzeni pro velezradu a zemřeli mučednickou smrtí, protože odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželského svazku a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. V roce 1935 byli prohlášeni za svaté.

24. 6. Narození svatého Jana Křtitele (slavnost)

Jan Křtitel je kromě Panny Marie jediný světec, jehož tělesné narození se v liturgii oslavuje. Už v 5. století se tento den připomínal šest měsíců před narozením Ježíše Krista. Z Lukášova evangelia se vyrozumívá, že Jan byl už před svým narozením naplněn posvěcující milostí, a to tehdy, když přišla Maria k Alžbětě. Byl povolán, aby svým kázáním o Božím království a voláním po obrácení lidu připravil příchod Ježíše Krista. Ježíš od něho přijal křest a jeho první učedníci přišli z okruhu Janových učedníků. Jan se považoval jen za hlas volajícího na poušti, za předchůdce Mocnějšího, který má po něm přijít.

27. 6. Sv. Cyrila Alexandrijského, biskupa a uč. církve

Narodil se kolem roku 370. Zprvu žil jako mnich, ale po smrti svého strýce se stal nástupcem na stolci alexandrijského patriarchy (412). Proti konstantinopolskému patriarchovi Nestoriovi hájil (429) učení, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk v jedné osobě, a jeho Matka Panna Maria je tedy Matkou Boží. Měl také hlavní podíl na odsouzení nestoriánského bludu na všeobecném sněmu v Efesu (431). Byl jedním z největších teologů a exegetů křesťanského Východu. Bojoval proti bludům a za vyhlazení pohanství s nezkrotnou prudkostí a všemi prostředky, takže mu to někteří jeho současníci vyčítali. Zemřel 27. 6. 444 v Alexandrii.

28. 6. Sv. Ireneje, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se kolem roku 130 ve Smyrně a byl žákem sv. biskupa Polykarpa. Později (177) se staral jako kněz o maloasijské křesťany, kteří se usadili v jižní Galii, aby udržovali obchod mezi Východem a Západem. Zakrátko se stal biskupem v Lyonu a bránil křesťanskou víru proti gnostikům. Ve svém hlavním spisu "Proti bludným naukám" hájil oprávněnost církevní tradice a hierarchie. Velmi též přispěl k usmíření sporu o den slavení Velikonoc. Na jeho prosby kolem roku 190 odvolal papež Viktor I. tresty, které předtím vyhlásil proti asijským církevním obcím slavícím (až do 3. století) Zmrtvýchvstání Páně přímo v den prvního jarního úplňku. Zemřel kolem roku 200 pravděpodobně mučednickou smrtí.

Červenec

3. 7. Sv. Tomáše, apoštola (svátek)

Kromě seznamů apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15 a Sk 1,13) zmiňuje se o něm pouze Janovo evangelium (11,16; 14,5-7; 20,24-29; 21,2). Ostatní zprávy o jeho životě nejsou věrohodně podložené. Podle syrské tradice hlásal evangelium v této oblasti. Věřící syromalabarského obřadu na západním pobřeží Indie si říkají "křesťané svatého Tomáše". Ve 3. století byly jeho ostatky přeneseny do Edessy (v dnešním jihovýchodním Turecku). Od 6. století se tam slaví dnešní den jako výročí tohoto přenesení.

4. 7. Sv. Prokopa, opata (památka)

Narodil se kolem roku 970 v Chotouni u Českého Brodu. Původně byl slovanským světským knězem, stal se benediktinem a později (kolem roku 1009) se rozhodl pro přísnější život poustevníka v lesní pustině u Sázavy. S pomocí knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava I. tam kolem roku 1032 založil klášter a stal se jeho opatem. Zemřel na Sázavě 25. 3. 1053 a papež Inocenc III. ho roku 1204 prohlásil za svatého. V sázavském klášteře se pěstovala slovanská bohoslužba jako dědictví po Velké Moravě (až do roku 1096).

5. 7. Sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa, patronů Evropy (slavnost)

Oba pocházeli ze Soluně, a dříve než přišli pozváni knížetem Rostislavem na Velkou Moravu (863), působili nějaký čas jako misionáři u Chazarů na Krymu. Odtamtud přinesli ostatky sv. papeže Klementa I. nejprve do Konstantinopole, potom je vzali s sebou na Moravu a donesli je až do Říma (867). Aby mohli slavit bohoslužby v řeči lidu, jemuž měli hlásat evangelium, přeložili bohoslužebné knihy a Písmo svaté do slovanského jazyka. Postarali se také o výchovu svých žáků, aby jejich dílo mělo pokračovatele. Jejich svátek se od 14. století slavil u slovanských národů 9. 3., v ro-ce 1863 byl přeložen na 5. 7. a roku 1880 rozšířen pro celou církev. Papež Jan Pavel II. je 31. 12. 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy.

Cyril se narodil kolem roku 827 jako nejmladší ze sedmi dětí. Jeho křestní jméno bylo Konstantin. Byl vychován v Konstantinopoli a tam také vyučoval a působil v diplomatických službách u císařského dvora. Pro slovanský jazyk vytvořil staroslověnské písmo. Na Moravě působil celkem 4 až 5 let. V Římě vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril. Zemřel 14. 2. 869 a byl pohřben v bazilice sv. Klementa.

Metoděj je rovněž řeholní jméno, původně se jmenoval snad Michal. Nejprve působil ve státní správní službě ve Slovany osídlené části byzantské říše. Kolem roku 840 dal přednost řeholnímu životu. Doprovázel svého mladšího bratra na Velkou Moravu a do Říma. Tam ho papež Hadrián II. vysvětil na kněze (868) a jmenoval ho arcibiskupem pro území Velké Moravy a Panonie (869). Pokračoval v díle, které se svým bratrem započal, a pokřtil českého knížete Bořivoje. Zemřel 6. 4. 885 a byl pohřben na velkomoravském Velehradě.

6. 7. Sv. Marie Gorettiové, panny a mučednice

Narodila se 16. 10. 1890 v obci Corinaldu v provincii Anconě. Dětství trávila ve Farriere di Conca u Nettuna. Po smrti otce (1900) konala domácí práce a pečovala o mladší sourozence, aby se matka mohla věnovat práci na poli. V jednom domě s nimi bydlel vdovec Serenelli se svým synem Alessandrem. Tento mladík se ji několikrát pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Když odmítla, pobodal ji nožem (5. 7. 1902), takže následujícího dne zemřela v nemocnici v Nettunu. Před smrtí svému vrahovi odpustila a on po odpykání trestu ve vězení začal žít novým životem jako pomocník v jedné kapucínské ošetřovně. Ještě za života své matky byla v roce 1950 prohlášena za svatou.

11. 7. Sv. Benedikta, opata, patrona Evropy (svátek) 

Narodil se kolem roku 480 ve středoitalské Umbrii. Po studiích v Římě odešel do hor, žil jako poustevník v jeskyni poblíž Subiaka a založil v okolí dvanáct malých klášterů. Po třech letech přesídlil se skupinou mnichů na Monte Cassino (529), založil tam klášter a sepsal řeholní pravidla. Jeho řehole se stala základem západního mnišství. Zemřel 21. 3. 547 na Monte Cassinu. Dnešní den slavili benediktini už od 8. století jako výročí přenesení jeho ostatků. Papež Pavel VI. ho 24. 10. 1964 prohlásil za patrona Evropy.

13. 7. Sv. Jindřicha

Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa sv. Wolfganga. Stal se králem německým (1002) a italským (1004) a roku 1014 císařem římským. Cítil odpovědnost za víru svých poddaných, a proto podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Podporoval zakládání klášterů a nových diecézí. Spolu se svou manželkou Kunhutou založili biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v naprosté zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. 7. 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungen a také ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039).

14. 7. Bl. Hroznaty, mučedníka

Hroznata se narodil kolem roku 1160 z urozeného českého rodu. Po smrti manželky a syna věnoval své jmění na založení dvou premonstrátských klášterů, mužského v Teplé (1193) a ženského v Chotěšově (kolem roku 1202), a svědomitě se o ně staral. Třikrát putoval do Říma. Po návratu do Teplé oblékl řeholní šat. Při hájení práv svých řeholních fundací se dostal do sporu s nepřáteli, byl od nich poblíž Hroznětína zajat, odvlečen do vězení a 14. 7. 1217 umořen hladem. Jeho tělo bylo pohřbeno v tepelském klášterním kostele a brzy byl sepsán první jeho oslavný životopis (kolem 1259). Za blahoslaveného byl prohlášen v roce 1897.

14. 7. Sv. Kamila de Lellis, kněze

Kamil de Lellis se narodil 25. 5. 1550 v obci Bucchianicu poblíž Chieti v Abruzzách. Bojoval ve službách benátské republiky proti Turkům. Chtěl zanechat rozmařilého vojenského života a vstoupit ke kapucínům, ale pro vážné onemocnění nemohl být přijat. Během léčení v římské nemocnici pomáhal ošetřovat spolupacienty. Rozhodl se, že zasvětí svůj život tomuto povolání. V roce 1582 založil společenství ošetřovatelů, kteří si říkali "služebníci nemocných" a jako znak začali užívat červený kříž. Z nich později (1591) vznikla řeholní společnost kamiliánů. Velký vliv na jeho duchovní život měl sv. Filip Neri. Ve službě nemocným viděl službu Kristu a nezanechal jí ani po vysvěcení na kněze (1584). Zemřel v Římě 14. 7. 1614. V roce 1764 byl prohlášen za svatého a roku 1886 za patrona nemocných a umírajících.

15. 7. Sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoregiu u Viterba. Studoval, a pak i přednášel filozofii a teologii v Paříži, tam také vstoupil k františkánům (1243). Od roku 1257 byl generálním představeným řádu. Jeho spisy vynikají neobyčejnou hloubkou; zanechal jich po sobě asi 45. Vedle sv. Tomáše Akvinského je nejvýznačnějším teologem středověku. V roce 1273 byl povolán do Říma, aby spolupracoval na přípravě II. lyonského sněmu, a stal se biskupem a kardinálem. Zemřel 15. 7. 1274 v Lyonu. Za svatého byl prohlášen v roce 1482 a za učitele církve roku 1588.

16. 7. Panny Marie Karmelské

Biblické texty oslavují krásu Karmelu. Na této hoře, zdvihající se na břehu Středozemního moře poblíž dnešní Haify, bránil prorok Eliáš čistotu víry vyvoleného národa. Ve 12. století se tam usadila skupina poustevníků. V obláčku vystupujícím na prosbu Eliáše z moře a přinášejícím spásný déšť (1 Král 18,44) spatřovali předobraz Matky Boží a své řeholní společenství svěřili pod její ochranu. Ve 13. století museli utéci před Saracény do Evropy a dosáhli schválení karmelitánských řeholních stanov. Podle tradice, která se v tomto řádu uchovává, svěřila Panna Maria generálnímu představenému Šimonu Stockovi škapulíř (1251) s příslibem zvláštní ochrany pro ty, kdo ho budou nosit. Památka Panny Marie Karmelské se v karmelitánském řádu slaví od 14. století a v roce 1726 byla její oslava rozšířena na celou církev.

17. 7. Bl. Česlava, kněze a sv. Hyacinta, kněze

Se sv. Hyacintem, jehož svátek se slaví ve stejný den, pocházeli z Polska. Když doprovázeli krakovského biskupa do Říma (1220), setkali se tam se sv. Dominikem a vstoupili do jeho řádu. Řádová kapitula rozhodla (1221), aby se vrátili do Polska a šířili novou řeholi ve své vlasti a v okolních zemích.

Česlav se narodil kolem roku 1180 ve Slezsku a vyrostl v Krakově. Po vysvěcení na kněze se brzy stal kanovníkem v Sandoměři. Když se vracel, už jako dominikán, z Říma do vlasti, zastavil se v Praze (1222) a založil tam první dominikánský konvent při kostele sv. Petra "Na Poříčí". Po návratu do Polska založil konvent ve Vratislavi a stal se tam převorem. Podílel se na založení polské řádové provincie (do níž až do roku 1301 patřily i české země) a v letech 1232-1236 byl druhým polským provinciálem. Zemřel 15. 7. 1242 ve Vratislavi a tam je též pohřben. V roce 1713 byl prohlášen za blahoslaveného.

Hyacint se původně jmenoval Jacko (Jakub), jeho druhé jméno se objevuje až ve 14. století. Narodil se roku 1183 na zámku Lance nad městem Kamienem. Stal se knězem a kanovníkem v Krakově. Na cestě z Říma do vlasti ho kromě bl. Česlava doprovázeli další dva dominikáni: Němec Heřman, který zůstal jako převor v prvním zaalpském dominikánském klášteře v Korutanech, a Moravan Jindřich, který se stal převorem kláštera v Olomouci. Po návratu do Krakova tam založil klášter při kostele Nejsvětější Trojice. Později odešel zakládat nové klášterní domy v Prusku a Pomořanech (v Gdaňsku), čtyři roky strávil v Kyjevě a odtud podnikal misijní cesty do okolí. Zemřel v Krakově 15. 8. 1257 a byl pohřben v klášterním kostele. V roce 1597 byl prohlášen za svatého.

21. 7. Sv. Vavřince z Brindisi, kněze a učitele církve

Narodil se 22. 7. 1559 v Brindisi v jižní Itálii. Jmenoval se Julius César Russo a jméno Vavřinec přijal, když ve Veroně vstoupil ke kapucínům (1575). Studijní pobyt v Padově z něho učinil muže vysoké kultury - mluvil řecky, hebrejsky a několika evropskými jazyky. Byl výborným kazatelem a vynikal apoštolskou horlivostí, úctou k Matce Boží a svátostnému Spasiteli. Na svých misijních cestách se dostal do Maďarska, Rakouska, Čech, Německa, Belgie, Švýcarska, Francie, Španělska a Portugalska. V Praze založil první kapucínský klášter u kostela Panny Marie Andělské (1599) a podruhé tam byl pozván už jako generální představený řádu, jímž byl v letech 1602-1605. Zemřel 22. 7. 1619 v Lisabonu. V roce 1881 byl prohlášen za svatého a roku 1959 za učitele církve.

22. 7. Sv. Marie Magdalény (památka)

Pocházela z Magdaly na západním břehu Tiberiadského jezera. V evangeliu je uváděna jako první mezi ženami, které doprovázely Ježíše a jeho učedníky (Lk 8,2-3). Spolu s Pannou Marií, apoštolem Janem a dalšími ženami stála pod Ježíšovým křížem (Jan 19,25; srv. Mt 27,56 a Mk 15,40) a byla při jeho pohřbu (Mt 27,61; Mk 15,47). V neděli pak časně ráno byla mezi ženami, které přišly k prázdnému hrobu (Mk 16,1; Lk 24,10), setkala se se vzkříšeným Ježíšem a měla zprávu o tom oznámit jeho učedníkům (Jan 20,1-18; srv. Mk 16,9). Od doby sv. Řehoře Velikého ztotožňovala západní liturgie Marii Magdalénu s dalšími dvěma ženami: s Marií, sestrou Lazara a Marty (Lk 10,38-41; Jan 11,1 a násl.; 12,1 a násl.; srv. Mk 14,3-9 a Mt 26,6-13) a s nejmenovanou hříšnicí u stolu v domě farizea (Lk 7,36-50); východní liturgie však tyto tři ženy důsledně rozlišuje. Památka sv. Marie Magdalény se v západní církvi slaví od 12. století.

23. 7. Sv. Brigity, řeholnice

Narodila se 7. 10. 1303 ve Finstadu u Uppsaly ve Švédsku. Pocházela z rodiny spřízněné se švédským královským rodem. Už ve třinácti letech byla provdána; měla osm dětí, mezi nimi i budoucí sv. Kateřinu Švédskou. Stala se františkánskou terciářkou a po smrti manžela žila asketickým životem. Dala podnět k založení řádu, který nese její jméno. Ve svých spisech vyprávěla o svých mystických zážitcích a viděních; cisterciáci v klášteře Alvastra je překládali ze švédštiny do latiny a Tomáš ze Štítného pořídil z nich výběr v českém překladu (1391-1400). V roce 1349 odešla do Říma, kde se setkala (1368) s císařem Karlem IV. a papežem Urbanem V.; snažila se přemluvit papeže, aby se přestěhoval z Avignonu do Říma. Zemřela 23. 7. 1373 v Římě a její tělo bylo převezeno do švédské Vadsteny a tam pohřbeno. Za svatou byla prohlášena v roce 1391.

25. 7. Sv. Jakuba, apoštola (svátek)

Je často uváděn spolu se svým bratrem, apoštolem Janem. Oba byli rybáři a jejich otec se jmenoval Zebedeus (Mt 4,21; Mk 1,18-20; Lk 5,10); jejich matka Salome (srv. Mt 27,56 a Mk 15,40) patřila do skupiny žen, které doprovázely Ježíše a jeho učedníky. Měli zřejmě prudkou povahu (srv. Mk 3,17 a Lk 9,54). Spolu s Petrem byli svědky vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění a úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,33). Kromě seznamů apoštolů zmiňují se o něm evangelia ještě při dalších příležitostech (Mt 20,20-28; Mk 1,29; 10,35-45; 13,3; Jan 21,2). Zemřel jako první z apoštolů; Herodes Agrippa I. ho dal v Jeruzalémě o Velikonocích kolem roku 44 popravit mečem (Sk 12,2). V 9. století byl v dnešním Santiagu de Compostella ve Španělsku objeven hrob sv. Jakuba. Kostel postavený na tom místě se stal jedním z největších světových poutních míst.

26. 7. Sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie (památka)

Písmo svaté jejich jména neuvádí, známe je pouze ze starobylé tradice, sahající do 2. století. Úcta k sv. Anně se začíná šířit na Východě od 6. století a v 10. století i na Západě. Památka sv. Jáchyma se slaví od 16. století.

27. 7. Sv. Gorazda a druhů (památka)

Žáci sv. Cyrila a Metoděje: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva jsou ve východní církvi uctíváni spolu se svými učiteli jako "svatí sedmipočetníci". Gorazd pocházel z Moravy, a proto ho sv. Metoděj určil za svého nástupce. O jeho další činnosti nemáme žádné další věrohodné zprávy. Ostatní se po vyhnání z Velké Moravy uchýlili do Bulharska, kde v dnešní západní Makedonii založili na území kolem Ochridu středisko slovanské bohoslužby. Sv. Kliment se tam stal biskupem, zemřel 27. 7. 916 a byl pohřben v ochridském klášteře.

29. 7. Sv. Marty (památka)

Byla to sestra Lazara a Marie; Ježíš býval hostem v jejich domě (Lk 10,38-42). Dále se v evangeliu objevuje při vzkříšení bratra Lazara (Jan 11,1-44) a v sobotu před Květnou nedělí při hostině v domě Šimona Malomocného (Jan 12,2; srv. Mt 26,6 a Mk 14,3). Jiné zprávy o ní nemáme. Její památku začali slavit františkáni (od roku 1262) v osmý den po svátku Marie Magdalény, ve středověku často zaměňované s Marií, sestrou Lazara a Marty. Od konce 13. století se uvádí v římském kalendáři.

30. 7. Sv. Petra Chryzologa, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 380 v Imole v severní Itálii. Nejprve působil jako jáhen a po roce 424 se stal biskupem v Ravenně, ve městě, které od roku 404 bylo sídlem císařského dvora a ještě v první polovině 5. století se stalo metropolí. Proslavil se svými kázáními, odtud označení Chryzolog (= mluvící zlatá slova). Jeho zásadou bylo: "K lidu je třeba mluvit jazykem lidu". Proti konstantinopolskému bludaři Eutychovi zdůrazňoval autoritu římského biskupa jako nástupce apoštola Petra. Zemřel 31. 7. po roce 451 v Imole a roku 1729 byl prohlášen za učitele církve.

31. 7. Sv. Ignáce z Loyoly, kněze (památka)

Narodil se roku 1491 na zámku Loyole v baskické oblasti severního Španělska. Jmenoval se Inigo, ale z úcty k sv. Ignáci Antiochijskému přijal jeho jméno. Když jako voják utrpěl těžké zranění, došlo u něho k hluboké vnitřní proměně (1521). Při pouti na Montserrat a dlouhé odloučenosti v Manrese došel k rozhodnutí věnovat se činnému apoštolátu. Po návratu z pouti do Svaté země (1523) studoval filozofii a teologii v Barceloně, Alkale, Salamance a v Paříži, kde se na Montmartru (15. 8. 1534) spolu se šesti přáteli rozhodl zachovávat obvyklé tři řeholní sliby a buď hlásat evangelium nevěřícím ve Svaté zemi, nebo, nebude-li to možné, dát se zcela do služeb papeže. V roce 1537 byl v Benátkách vysvěcen na kněze a po papežském schválení Tovaryšstva Ježíšova (1540) se stal prvním generálním představeným této řeholní společnosti. Jeho dílo "Duchovní cvičení" ukazuje cestu těm, kdo chtějí žít a pracovat k větší slávě Boží. Zemřel 31. 7. 1556 a v roce 1622 byl prohlášen za svatého.

Srpen

1. 8. Sv. Alfonsa Marie z Liguori, biskupa a učitele církve (památka)

Narodil se 27. 9. 1696 v Marianelle u Neapole. Pocházel z jedné z nejstarších neapolských šlechtických rodin de' Liguori. Měl velké a všestranné nadání i vlohy pro básnictví, hudbu a malířství. V 16 letech dosáhl doktorátu občanského i kanonického práva a stal se vyhledávaným advokátem. Ve 27 letech se dopustil omylu, který se pro něj stal podnětem k přemýšlení o nedostatečnosti lidské spravedlnosti. Po vysvěcení na kněze (1726) začal působit mezi nejnižšími lidovými vrstvami v Neapoli a okolí. Setkal se s jejich neuvěřitelnou nevědomostí a zanedbaností, a to ho přivedlo k rozhodnutí založit (1732) pro práci mezi nimi kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů). Mnoho času strávil na kazatelně a ve zpovědnici. Jeho asketické a mravoučné spisy vznikaly z praktické potřeby ukazovat, jak křesťansky žít. Ve svém nejznámějším díle "Theologia moralis" se staví proti jansenistické přemrštěné přísnosti a hájí zdravý střed mezi rigorismem a laxismem. Jako biskup v S. Agata dei Goti (1762-75) se staral především o zdokonalení kněží a lidové misie. Když vyčerpán prací téměř oslepl a ohluchl a trpěl těžkým revmatismem, strávil posledních 12 let života v klášteře v Nocera dei Pagani (jižně od Neapole), kde také 1. 8. 1787 zemřel. V roce 1839 byl prohlášen za svatého, 1871 za učitele církve a 1950 za patrona zpovědníků a moralistů.

2. 8. Sv. Eusebia z Vercelli, biskupa

Narodil se na začátku 4. století v Sardinii. V Římě přijal kněžství a kolem roku 345 byl poslán do Vercelli v severní Itálii jako tamější první biskup. Zvláštní pozornost věnoval kněžím a těm, kdo se připravovali na kněžství. Neohroženě hájil víru v Kristovo božství proti ariánům, a byl proto poslán do vyhnanství (355). V Palestině, Kapadocii a horním Egyptě se dostal do styku s nejživějšími křesťanskými centry té doby. Po návratu do své diecéze (363) usiloval o křesťanského života svých věřících. Zachovalo se několik jeho dopisů, které posílal císaři, kněžím a věřícím. Zemřel 1. 8. 371, byl pohřben ve své katedrále a brzy po smrti byl uctíván jako svatý.

4. 8. Sv. Jana Marie Vienneye, kněze 

Narodil se 8. 5. 1786 v obci Dardilly u Lyonu. Vyrůstal v době francouzské revoluce, s náboženskými pravdami se mohl seznamovat pouze v rodině nebo neveřejným způsobem, číst a psát se začal učit až v 17 letech. Pod vedením faráře z blízké farnosti Ecully se připravoval na kněžství a po vysvěcení v grenobelském semináři (1815) u něho začal působit jako kaplan. V roce 1818 mu byla svěřena zanedbaná venkovská farnost v Arsu; jeho upřímná zbožnost a horlivá láska k duším ji dokázaly proměnit v ohnisko náboženského života. Nebyl teologem ani řečníkem, většinu času strávil ve zpovědnici a před svatostánkem. Ročně přicházelo za ním do Arsu až sto tisíc lidí. Toužil po řeholním životě, ale z poslušnosti zůstal ve své farnosti až do smrti (4. 8. 1859). V roce 1925 byl prohlášen za svatého a 1929 za patrona kněží v duchovní správě.

5. 8. Posvěcení římské baziliky Panny Marie 

Bazilika Santa Maria Maggiore v Římě je jedním z nejstarších a nejvýznamějších mariánských kostelů na Západě. Dřívější název "Panny Marie Sněžné" má původ v legendárním vyprávění, že místo, kde měl být kostel postaven, se v srpnu pokrylo sněhem. Baziliku zbudovanou papežem Liberiem (352-366) přestavěl Sixtus III. (432-440) jako památku na koncil v Efesu (431), kde byl pro Pannu Marii výslovně potvrzen titul Matka Boží. Hadrián II. zde (867) v přítomnosti sv. Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání.

6. 8. Proměnění Páně (svátek) 

Zprávu o Proměnění Páně připomíná v liturgii evangelium druhé neděle postní (Mt 17,1-9; Mk 9,2-10; Lk 9,28-36). Čtvrtá zpráva je obsažena v 2. listu sv. Petra (1,10-21). Svátek soustřeďuje pozornost na tuto událost, na Kristův královský majestát a na naše budoucí oslavení. Na Východě se slavil už od 5. století, na Západě porůznu od 9. století, jako všeobecně závazný byl zaveden v roce 1457 po odražení tureckých vojsk u Bělehradu. Dnešní den je pravděpodobně výročním dnem posvěcení baziliky na hoře Tábor, která je od 3. století ztotožňována s horou, o níž se mluví v evangeliích.

7. 8. Sv. Sixta II., papeže, a druhů, mučedníků 

Císař Valerián vydal (257) příkaz, aby biskupové, kněží a jáhnové byli popravováni bez soudního přelíčení ihned po dopadení. Věřícím laikům měl být zkonfiskován majetek, a pokud byli císařskými úředníky, měli být odsuzováni k nuceným pracím. V té době se stal papežem římský kněz Sixtus, o němž jeho současník sv.Cyprián napsal, že byl dobrý a mírumilovný. Když 6. 8. 258 slavil bohoslužby v kapli Kalistových katakomb, byl zabit přímo na svém biskupském stolci. Spolu s ním byli sťati také čtyři jeho jáhnové (Januárius, Magnus, Vincenc a Štěpán). Další dva římští jáhnové (Felicissimus a Agapit) byli usmrceni téhož dne v sousedních katakombách a poslední z nich, arcijáhen Vavřinec, po krutém mučení o čtyři dny později. Teprve po roce se odvážili skrývající se římští kněží zvolit nového papeže (Dionýsia) a po císařově smrti (260) nastala pro křesťany doba 40 let poměrného klidu.

7. 8. Sv. Kajetána, kněze 

Kajetán se narodil roku 1480 ve Vicenze v severní Itálii. Vystudoval práva (1504) a stal se úředníkem papežské kurie (1506). Všechen volný čas věnoval modlitbě a návštěvám nemocnic. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze. Později (1518) odešel z Říma a v Benátkách založil nemocnici pro nevyléčitelně nemocné. Po pěti letech založil spolu s Janem Petrem Caraffou, biskupem v Chieti, kongregaci kněží, kteří měli žít v naprosté chudobě a sloužit náboženskému vzdělání duchovenstva a lidu. Říkalo se jim teatini (podle latinského názvu chietské diecéze) nebo také kajetáni. Z pověření papeže Klementa VII. spolupracovali také na reformě breviáře a misálu. Kajetán zemřel 7. 8. 1547 v klášteře v Neapoli. Za svatého byl prohlášen v roce 1671. Po jeho smrti se teatini rozšířili i do okolních zemí, zvláště když se (1555) Caraffa stal papežem (Pavel IV.). V roce 1666 se usadili též v Praze a postavili kostel sv. Kajetána (1717).

8. 8. Sv. Dominika, kněze (památka) 

Narodil se kolem roku 1170 v obci Calaruega v Kastilii ve Španělsku. Po vystudování teologie se stal kanovníkem v Osmě (1195). Z pověření Inocence III. se snažil přimět albigenské kathary v jižní Francii k jednotě s katolickou církví. Několikrát se měl stát biskupem, ale dával přednost své misijní činnosti. V roce 1215 položil v Toulouse základy řádu kazatelů - dominikánů. Měli slovem i osobním příkladem a životem v chudobě hlásat návrat k evangeliu. Základem jejich řeholních pravidel se stala řehole sv. Augustina. Zemřel v Bologni 6. 8. 1221 a byl pohřben v kostele sv. Mikuláše. V té době měli dominikáni už 60 klášterů v různých zemích Evropy. Za svatého byl prohlášen v roce 1234.

10. 8. Sv. Vavřince, jáhna a mučedníka (svátek) 

Zpráva o jeho mučení je protkána pozdějšími legendárními prvky, ale už ze 4. století je doloženo, že mu jako arcijáhnovi papeže Sixta II. byla svěřena péče o hmotný majetek a charitativní činnost církve v Římě, a také to, že před smrtí byl mučen ohněm. Tam, kde byl 10. 8. 258 pohřben, dal Konstantin Veliký postavit baziliku. Dnešní bazilika zbudovaná (ve 13. století) na témže místě je jednou z pěti římských patriarchálních bazilik. Celkem mu bylo v Římě postaveno asi 34 kostelů, z nichž některé časem zanikly. Jeho úcta se brzy rozšířila po celé západní církvi.

10. 8. Sv. Vavřince, jáhna a mučedníka 

Zpráva o jeho mučení je protkána pozdějšími legendárními prvky, ale už ze 4. století je doloženo, že mu jako arcijáhnovi papeže Sixta II. byla svěřena péče o hmotný majetek a charitativní činnost církve v Římě, a také to, že před smrtí byl mučen ohněm. Tam, kde byl 10. 8. 258 pohřben, dal Konstantin Veliký postavit baziliku. Dnešní bazilika zbudovaná (ve 13. století) na témže místě je jednou z pěti římských patriarchálních bazilik. Celkem mu bylo v Římě postaveno asi 34 kostelů, z nichž některé časem zanikly. Jeho úcta se brzy rozšířila po celé západní církvi.

11. 8. Sv. Kláry, panny 

Narodila se v roce 1193 nebo 1194 v Assisi a pocházela ze šlechtické rodiny. Rozhodla se následovat příkladu sv. Františka a svých dvou bratranců (Silvestra a Rufina), kteří se k němu připojili. Opustila domov, přijala z rukou sv. Františka řeholní šat (1212) a po krátkém pobytu u benediktinek se usadila v klášteře u sv. Damiána. Ten se pak stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu - klarisek. Brzy se k ní připojily další, mezi nimi i její dvě rodné sestry (Anežka a Beatrice) a po smrti otce i její matka Ortulana. Pro přísnost dodržování naprosté chudoby papežové dlouho váhali s potvrzením její řehole; dočkala se ho až těsně před svou smrtí. Zemřela 11. 8. 1253 po téměř třicet let trvající nemoci, která ji většinou poutala na lůžko. Jejího pohřbu se zúčastnil sám papež Inocenc IV., po dvou letech byla prohlášena za svatou a kostel sv. Jiří, kde byla pohřbena, byl přebudován v baziliku, která nese její jméno. Zachovaly se čtyři dopisy, které poslala do Prahy sv. Anežce České.

13. 8. Sv. Ponciána, papeže, a Hippolyta, kněze, mučedníků 

Na začátku vlády císaře Maximina (235) byli oba odsouzeni k nuceným pracím v dolech na ostrově Sardinii a v krátké době tam zemřeli vyčerpáni nezdravým prostředím, namáhavou prací a hrubým zacházením. Jejich památka se slavila společně v den, kdy byly za papeže Fabiána (236-250) jejich tělesné pozůstatky převezeny do Říma (13. 8.): Poncián byl pohřben v Kalistových katakombách a Hippolyt v katakombách při cestě vedoucí do Tivoli (via Tiburtina). Poncián byl papežem v letech 230-235. Císař Alexandr Severus (222-235) se nechoval ke křesťanům nepřátelsky. Byla to doba vnějšího klidu a organizačního upevňování církve, ale zároveň vnitřního rozdvojení přímo v Římě. První papežský rozkol skončil teprve krátce před jeho smrtí. Spolu se vzdoropapežem Hyppolitem byl odsouzen k nuceným pracím v dolech. Po deportaci na Sardinii se vzdal papežského úřadu (28. 9. 235) a vyzval římské duchovenstvo, aby si zvolili jeho nástupce. Vzdoropapež následoval jeho příkladu a vybídl své stoupence, aby se podřídili novému papeži. Hippolyt pocházel pravděpodobně z Malé Asie nebo z Alexandrie, byl žákem sv. Ireneje a za papeže Viktora I. (189-199) zaujímal významné postavení jako teolog a církevní spisovatel. Na podstavci sochy, kterou mu jeho příznivci později postavili, je uvedeno jeho 15 spisů z nejrůznějších oborů. Nynější druhá anafora a modlitba pro svěcení biskupa mají svůj základ v jím zaznamenaném textu. Když se stal papežem bývalý otrok Zefyrin (199-217) a za nejbližšího spolupracovníka si vybral jáhna Kalista (také propuštěného otroka), vyčítal mu Hyppolit nepřesné vyjadřování o třech božských Osobách; jeho vlastní výroky však v tomto ohledu také nebyly zcela správné. Po jeho smrti (217) neuznal volbu nového papeže Kalista I. a přešel do otevřeného odboje. Stavěl se proti přijímání kajících odpadlíků zpět do církve a proti manželským sňatkům svobodných žen s otroky. Jako první vzdoropapež setrval v opozici i proti dalším dvěma papežům. Před svou mučednickou smrtí však vyzval své stoupence k obnovení jednoty.

14. 8. Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka 

Narodil se 8. 1. 1894 v městečku Zdunska Wola v Polsku. Jmenoval se Rajmund, jméno Maxmilián přijal při vstupu do noviciátu minoritů. Na kněze byl vysvěcen v Římě (1918) a po dosažení doktorátu filozofie a teologie se vrátil do Polska (1919). Zorganizoval apoštolské sdružení "Armáda neposkvrněné Panny", založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanow (západně od Varšavy), působil jako misionář v Japonsku (1930-1936) a po návratu do Polska jako představený kláštera v Niepokalanowě (1936-1939). V roce 1939 byl zatčen, po krátkém propuštění na svobodu znovu uvězněn (1941) a dopraven do koncentračního tábora; tam nabídl svůj život za k smrti odsouzeného spoluvězně a po 21denním mučení hladem byl 14. 8. 1941 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého byl prohlášen v roce 1982.

15. 8. Nanebevzetí Panny Marie (slavnost) 

Když papež Pius XII. (1. 11. 1950) prohlásil za článek víry, že po skončení života "byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské", potvrdil tím to, čemu křesťané už odedávna věřili a co společně oslavovali dnešního dne při bohoslužbách. V Jeruzalémě se slavil dnešní den už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích se stává nejčastějším titulem mariánských kostelů.

16. 8. Sv. Štěpána Uherského 

Narodil se kolem roku 969. Byl synem maďarského vévody Gejzy a původně se jmenoval Vajk. Na jeho utvrzení v křesťanské víře měl svůj podíl i sv. Vojtěch, jenž ho snad také biřmoval. Vojtěchův průvodce Radla (jako břevnovský mnich Anastázius, v Maďarsku nazývaný Astrik) se stal jeho nejbližším rádcem a prvním opatem kláštera sv. Martina (Panonhalma). Po smrti svého otce (997) se ujal vlády a papež Silvestr II. mu dal královskou korunu (1000) a právo vybudovat církevní správu země. Založil 10 diecézí rozdělených do dvou metropolí, budoval kostely, kláštery a školy; osvobodil ve své zemi otroky; vládl rozvážně a spravedlivě, ale přitom energicky a důsledně. Jeho syn Emerich (nar. 1007) zemřel po zranění na lovu (1031), právě když mu chtěl předat královskou vládu. Zemřel 15. 8. 1038 a byl pohřben spolu se svým synem Emerichem, s prvním biskupem v Csanádu Gerardem a se dvěma mnichy ze Slovenska, Ondřejem-Svoradem a Benediktem. Jeho manželka Gisela, sestra císaře Jindřicha II. (svatého), je uctívána jako blahoslavená.

10. 8. Sv. Vavřince, jáhna a mučedníka 

Zpráva o jeho mučení je protkána pozdějšími legendárními prvky, ale už ze 4. století je doloženo, že mu jako arcijáhnovi papeže Sixta II. byla svěřena péče o hmotný majetek a charitativní činnost církve v Římě, a také to, že před smrtí byl mučen ohněm. Tam, kde byl 10. 8. 258 pohřben, dal Konstantin Veliký postavit baziliku. Dnešní bazilika zbudovaná (ve 13. století) na témže místě je jednou z pěti římských patriarchálních bazilik. Celkem mu bylo v Římě postaveno asi 34 kostelů, z nichž některé časem zanikly. Jeho úcta se brzy rozšířila po celé západní církvi.

11. 8. Sv. Kláry, panny 

Narodila se v roce 1193 nebo 1194 v Assisi a pocházela ze šlechtické rodiny. Rozhodla se následovat příkladu sv. Františka a svých dvou bratranců (Silvestra a Rufina), kteří se k němu připojili. Opustila domov, přijala z rukou sv. Františka řeholní šat (1212) a po krátkém pobytu u benediktinek se usadila v klášteře u sv. Damiána. Ten se pak stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu - klarisek. Brzy se k ní připojily další, mezi nimi i její dvě rodné sestry (Anežka a Beatrice) a po smrti otce i její matka Ortulana. Pro přísnost dodržování naprosté chudoby papežové dlouho váhali s potvrzením její řehole; dočkala se ho až těsně před svou smrtí. Zemřela 11. 8. 1253 po téměř třicet let trvající nemoci, která ji většinou poutala na lůžko. Jejího pohřbu se zúčastnil sám papež Inocenc IV., po dvou letech byla prohlášena za svatou a kostel sv. Jiří, kde byla pohřbena, byl přebudován v baziliku, která nese její jméno. Zachovaly se čtyři dopisy, které poslala do Prahy sv. Anežce České.

13. 8. Sv. Ponciána, papeže, a Hippolyta, kněze, mučedníků 

Na začátku vlády císaře Maximina (235) byli oba odsouzeni k nuceným pracím v dolech na ostrově Sardinii a v krátké době tam zemřeli vyčerpáni nezdravým prostředím, namáhavou prací a hrubým zacházením. Jejich památka se slavila společně v den, kdy byly za papeže Fabiána (236-250) jejich tělesné pozůstatky převezeny do Říma (13. 8.): Poncián byl pohřben v Kalistových katakombách a Hippolyt v katakombách při cestě vedoucí do Tivoli (via Tiburtina). Poncián byl papežem v letech 230-235. Císař Alexandr Severus (222-235) se nechoval ke křesťanům nepřátelsky. Byla to doba vnějšího klidu a organizačního upevňování církve, ale zároveň vnitřního rozdvojení přímo v Římě. První papežský rozkol skončil teprve krátce před jeho smrtí. Spolu se vzdoropapežem Hyppolitem byl odsouzen k nuceným pracím v dolech. Po deportaci na Sardinii se vzdal papežského úřadu (28. 9. 235) a vyzval římské duchovenstvo, aby si zvolili jeho nástupce. Vzdoropapež následoval jeho příkladu a vybídl své stoupence, aby se podřídili novému papeži. Hippolyt pocházel pravděpodobně z Malé Asie nebo z Alexandrie, byl žákem sv. Ireneje a za papeže Viktora I. (189-199) zaujímal významné postavení jako teolog a církevní spisovatel. Na podstavci sochy, kterou mu jeho příznivci později postavili, je uvedeno jeho 15 spisů z nejrůznějších oborů. Nynější druhá anafora a modlitba pro svěcení biskupa mají svůj základ v jím zaznamenaném textu. Když se stal papežem bývalý otrok Zefyrin (199-217) a za nejbližšího spolupracovníka si vybral jáhna Kalista (také propuštěného otroka), vyčítal mu Hyppolit nepřesné vyjadřování o třech božských Osobách; jeho vlastní výroky však v tomto ohledu také nebyly zcela správné. Po jeho smrti (217) neuznal volbu nového papeže Kalista I. a přešel do otevřeného odboje. Stavěl se proti přijímání kajících odpadlíků zpět do církve a proti manželským sňatkům svobodných žen s otroky. Jako první vzdoropapež setrval v opozici i proti dalším dvěma papežům. Před svou mučednickou smrtí však vyzval své stoupence k obnovení jednoty.

14. 8. Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka 

Narodil se 8. 1. 1894 v městečku Zdunska Wola v Polsku. Jmenoval se Rajmund, jméno Maxmilián přijal při vstupu do noviciátu minoritů. Na kněze byl vysvěcen v Římě (1918) a po dosažení doktorátu filozofie a teologie se vrátil do Polska (1919). Zorganizoval apoštolské sdružení "Armáda neposkvrněné Panny", založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanow (západně od Varšavy), působil jako misionář v Japonsku (1930-1936) a po návratu do Polska jako představený kláštera v Niepokalanowě (1936-1939). V roce 1939 byl zatčen, po krátkém propuštění na svobodu znovu uvězněn (1941) a dopraven do koncentračního tábora; tam nabídl svůj život za k smrti odsouzeného spoluvězně a po 21denním mučení hladem byl 14. 8. 1941 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého byl prohlášen v roce 1982.

15. 8. Nanebevzetí Panny Marie (slavnost) 

Když papež Pius XII. (1. 11. 1950) prohlásil za článek víry, že po skončení života "byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské", potvrdil tím to, čemu křesťané už odedávna věřili a co společně oslavovali dnešního dne při bohoslužbách. V Jeruzalémě se slavil dnešní den už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích se stává nejčastějším titulem mariánských kostelů.

16. 8. Sv. Štěpána Uherského 

Narodil se kolem roku 969. Byl synem maďarského vévody Gejzy a původně se jmenoval Vajk. Na jeho utvrzení v křesťanské víře měl svůj podíl i sv. Vojtěch, jenž ho snad také biřmoval. Vojtěchův průvodce Radla (jako břevnovský mnich Anastázius, v Maďarsku nazývaný Astrik) se stal jeho nejbližším rádcem a prvním opatem kláštera sv. Martina (Panonhalma). Po smrti svého otce (997) se ujal vlády a papež Silvestr II. mu dal královskou korunu (1000) a právo vybudovat církevní správu země. Založil 10 diecézí rozdělených do dvou metropolí, budoval kostely, kláštery a školy; osvobodil ve své zemi otroky; vládl rozvážně a spravedlivě, ale přitom energicky a důsledně. Jeho syn Emerich (nar. 1007) zemřel po zranění na lovu (1031), právě když mu chtěl předat královskou vládu. Zemřel 15. 8. 1038 a byl pohřben spolu se svým synem Emerichem, s prvním biskupem v Csanádu Gerardem a se dvěma mnichy ze Slovenska, Ondřejem-Svoradem a Benediktem. Jeho manželka Gisela, sestra císaře Jindřicha II. (svatého), je uctívána jako blahoslavená.

19. 8. Sv. Jana Eudese, kněze 

Narodil se 14. 9. 1601 v normandské vesnici Ri (poblíž Argentanu ve Francii). Vstoupil k oratoriánům (1623), stal se knězem (1625) a od roku 1632 působil jako misionář venkovského lidu. Poznal, že bez dobře připravených kněží nelze uskutečnit náboženskou obnovu. Založil proto kongregaci eudistů (1643), jejíž členové se věnovali především vedení seminářů a lidovým misiím. Na pomoc zbloudilým dívkám založil kongregaci sester křesťanské lásky, známých dnes jako sestry od Dobrého Pastýře. Byl horlivým šiřitelem úcty k Srdci Ježíšovu a k Srdci Panny Marie. Zemřel 19. 8. 1680 v Caen a v roce 1925 byl prohlášen za svatého.

20. 8. Sv. Bernarda, opata a učitele církve (památka) 

Narodil se roku 1090 ve Fontaines-lés-Dijon ve Francii. V roce 1111 opustil rodné šlechtické sídlo a spolu se svými čtyřmi bratry vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux. Z pověření opata zbudoval nový klášter v Clairvaux (1115) a stal se tam opatem. Miloval klášterní samotu, ale pro dobro církve ji nejednou neváhal opustit a zasáhnout do veřejného dění. Vystoupil proti vzdoropapeži Anakletovi II. (1130) a proti tehdejším bludařům Petru Abelardovi (1140) a Arnoldovi z Brescie (1144). Když se stal papežem jeho žák Evžen III. (1145), napsal pro něj pětisvazkové dílo o povinnostech papeže a zásadách hlubokého duchovního života. Z papežova pověření vybízel k druhé křížové výpravě (1147-48) na odražení tureckých vojsk a dožil se bolestného zklamání, když tato výprava pro nesvornost a hrabivost křižáků a různé zákulisní pletichy jejich vůdců skončila tragickým nezdarem. Zanechal mnoho spisů o duchovním životě a vynikal velkou úctou k Panně Marii. Jeho kázání o Písni písní patří ke skvostům křesťanské mystické literatury. Zemřel 20. 8. 1153 v Clairvaux. V roce 1174 byl prohlášen za svatého a roku 1830 za učitele církve.

21. 8. Sv. Pia X., papeže (památka) 

Narodil se 2. 6. 1835 v Riese v severovýchodní Itálii jako syn chudých zemědělců. Jmenoval se Giuseppe Sarto. Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři v Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893). Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; rázně zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho programovým heslem bylo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. 8. 1914, krátce po vypuknutí světové války, které se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen v roce 1954.

22. 8. Panny Marie Královny (památka) 

Liturgické texty i písně a modlitby vyjadřující lidovou zbožnost označovaly Pannu Marii odedávna titulem Královny. V roce 1954, kdy se slavilo sté výročí prohlášení článku víry o Neposkvrněném početí Panny Marie, stanovil Pius XII., aby se v poslední květnový den konala liturgická oslava Panny Marie Královny. Přenesením této památky na osmý den po slavnosti nanebevzetí se má zdůraznit jejich vzájemná souvislost a vnitřní návaznost.

23. 8. Sv. Růženy z Limy, panny 

Narodila se roku 1586 v peruánském hlavním městě Limě. Její rodiče byli španělského původu; při křtu jí dali jméno Isabela, ale pro její krásu jí už od malička říkali Rosa (růže). Už od dětství viděla svůj vzor a ideál ve sv. Kateřině Sienské. Vstoupila do třetího řádu sv. Dominika (1606), vedla kajícný život za obrácení svých krajanů a na usmíření za krvavé činy španělských dobyvatelů. Dosáhla vysokého stupně mystických milostí. Zemřela 24. 8. 1617 v Limě, v roce 1671 byla prohlášena za svatou a je uctívána jako patronka celé Latinské Ameriky.

24. 8. Sv. Bartoloměje, apoštola (svátek)

Jméno Bartoloměj (bar Tolmai, tj. syn Tolmaiův) uvádějí synoptická evangelia (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14) a Skutky apoštolů (1,13). S největší pravděpodobností je totožný Ježíšovým učedníkem Nathanaelem, o němž Janovo evangelium (21,2) říká, že pocházel z Kány Galilejské, a jmenuje ho mezi apoštoly, kterým se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání; jeho setkání s Ježíšem zprostředkoval apoštol Filip (Jan 1,45-51). Podle Eusebia hlásal evangelium v Indii a v Arménii, kde také podstoupil mučednickou smrt, když z něho zaživa sedřeli kůži. Byzantská liturgie slaví 25. 8. přenesení jeho ostatků z Arménie do města Dary v Mezopotámii; koncem 6. století se dostaly na Liparské ostrovy poblíž Sicílie, v 9. století do jihoitalského Beneventa a odtud značná jejich část do Říma (v roce 1000), kde byly uloženy na ostrově řeky Tibery v bazilice zasvěcené původně sv. Vojtěchu. Část ostatků tohoto apoštola získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze.

24. 8. Sv. Bartoloměje, apoštola 

Jméno Bartoloměj (bar Tolmai, tj. syn Tolmaiův) uvádějí synoptická evangelia (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14) a Skutky apoštolů (1,13). S největší pravděpodobností je totožný Ježíšovým učedníkem Nathanaelem, o němž Janovo evangelium (21,2) říká, že pocházel z Kány Galilejské, a jmenuje ho mezi apoštoly, kterým se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání; jeho setkání s Ježíšem zprostředkoval apoštol Filip (Jan 1,45-51). Podle Eusebia hlásal evangelium v Indii a v Arménii, kde také podstoupil mučednickou smrt, když z něho zaživa sedřeli kůži. Byzantská liturgie slaví 25. 8. přenesení jeho ostatků z Arménie do města Dary v Mezopotámii; koncem 6. století se dostaly na Liparské ostrovy poblíž Sicílie, v 9. století do jihoitalského Beneventa a odtud značná jejich část do Říma (v roce 1000), kde byly uloženy na ostrově řeky Tibery v bazilice zasvěcené původně sv. Vojtěchu. Část ostatků tohoto apoštola získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze.

25. 8. Sv. Ludvíka 

Ludvík se narodil roku 1214 v Poissy. Po předčasné smrti svého otce Ludvíka VIII. se stal (1226) francouzským králem; dokud nedosáhl plnoletosti, vládla místo něho jeho energická matka Blanka Kastilská. Oženil se (1234) s Markétou Provensálskou a dobře vychoval svých 11 dětí. Snažil se nejen žít, ale i vládnout podle křesťanských zásad. Přísně dbal na dodržování spravedlnosti. Byl velkým přítelem klášterů; sám se stal členem III. řádu sv. Františka. Ujímal se chudých a stavěl nemocnice. Snažil se urovnávat spory bez války, ale nebyl zbabělcem; když bylo třeba, dovedl rázně zasáhnout. Podnikl dvě křížové výpravy na osvobození Svaté země (1248 a 1270). Při druhé se nakazil morem a zemřel 25. 8. 1270 poblíž dnešního města Turína. V roce 1297 byl prohlášen za svatého.

25. 8. Sv. Josefa Kalasanského 

Josef Kalasanský se narodil kolem roku 1557 v malé aragonské vesnici Peralte de la Sal v severním Španělsku. Stal se knězem (1583) a působil nejprve jako duchovní správce, později jako generální vikář v diecézi Urgel. Po příchodu do Říma (1592) navštěvoval chudobince, věznice a nemocnice. Přitom poznal strašnou bídu, kterou trpěly především děti vyrůstající na ulici bez výchovné péče. Založil pro ně ve farnosti sv. Doroty v římské čtvrti Trastevere první bezplatnou základní školu v Evropě (1597). Své spolupracovníky shromáždil v řeholním společenství piaristů (1617). Ještě za jeho života se nový řád šířil do okolních zemí; první mimoitalská provincie vznikla na Moravě (1634). Jako generální představený byl vlastními řádovými bratry pomlouván, udán inkvizici, dokonce vězněn a zbaven úřadu. Když potom na jeho místo nastoupil jeho odpůrce, došlo k velkému úpadku řádu a k redukci na pouhou společnost učitelů bez řeholních slibů (1646). Zemřel v Římě 25. 8. 1648. Před svou smrtí předpověděl znovuvzkříšení řádu. Za svatého byl prohlášen v roce 1767.

27. 8. Sv. Moniky 

Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (v dnešním severovýchodním Alžírsku). Provdala se za pohanského muže Patricia a měla s ním dva syny a dceru. Svou mírností a trpělivostí dosáhla toho, že její muž rok před svou smrtí přijal křest (370). Její starší syn Augustin byl velmi nadaný, ale žil bezuzdným životem, ať šlo o věci tělesné, nebo duchovní. Když odešel (383) jako učitel řečnictví do Říma a odtamtud do Milána, vydala se za ním, aby mu byla stále nablízku a vyprošovala pro něj milost obrácení. Nejradostnějším dnem v jejím životě byl 24. duben 387, kdy Augustin přijal křest. Zakrátko potom zemřela v Ostii u Říma (na podzim 387), kde čekala se synem na loď, která je měla odvézt zpátky do Afriky. Byla pohřbena v Ostii, v 15. století byly její ostatky přeneseny do Říma a uloženy v kostele zasvěceném dnes sv. Augustinovi.

28. 8. Sv. Augustina, biskupa a učitele církve 

Narodil se roku 354 v Tagaste v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku). Vynikal neobyčejným nadáním a hloubkou ducha, v mládí však očekával světlo od filozofie, stal se stoupencem manicheismu a podléhal nespoutané smyslnosti. Jako učitel řečnictví v Miláně se dal pokřtít (387) spolu se svým nemanželským synem Adeodatem a přítelem Alypiem (pozdějším biskupem v Tagaste). Po návratu do Tagaste vybudoval se svými přáteli jakýsi druh řeholní obce (388-391). Přijal v městě Hippo (dnešní Annaba) kněžské svěcení (391) a stal se tam biskupem (395). Své biskupské sídlo proměnil v klášter s "augustiniánskou" řeholí; ideálem tohoto způsobu života se stala apoštolská činnost a vše bylo podřízeno požadavkům pastorační služby. Zemřel 28. 8. 430 ve Hippo. Zůstalo po něm 113 spisů, mezi nimi některé pozoruhodně objemné, 218 dopisů a více než 500 dochovaných kázání. Jeho ostatky byly přeneseny nejprve na Sardinii, a později (v 8. století) do katedrály v severoitalské Pavii.

29. 8. Umučení svatého Jana Křtitele 

O umučení Předchůdce Páně podává zprávu evangelium Matoušovo (14,3-12) a Markovo (6,17-29). Josef Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Machaerus, kde měl Herodes Antipas královský palác. Podle staré tradice přenesli Janovi učedníci jeho mrtvé tělo do samařského města Sebaste a uložili ho na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Zdá se, že památka Předchůdce Páně, slavená v Jeruzalémě už v 5. století kromě slavnosti Narození také dnešního dne, byla výročím posvěcení této baziliky. Během 6. a 7. století se rozšířilo slavení této památky na Východě i na Západě s názvem Umučení nebo Stětí sv. Jana Křtitele.

Září

3. 9. Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 540 v Římě, pocházel z římské patricijské rodiny a stal se městským prefektem (572-573). Po smrti svého otce založil v rodném domě klášter sv. Ondřeje a na rodinných usedlostech na Sicílii dalších šest klášterů, vzdal se svého úřadu a stal se benediktinským mnichem. Byl vysvěcen na jáhna, později působil jako papežský legát u císařského dvora v Konstantinopoli (579-585) a po návratu do Říma jako papežův blízký poradce. Byl zvolen za papeže (590) v době, kdy v Itálii řádil mor a hlad jako následek langobardských nájezdů a válek a na dějinném přelomu mezi starověkem a středověkem všeobecně poklesla kázeň. Jeho dopisy (zachovalo se jich 848) ukazují, že nic z toho, co se dělo v životě křesťanstva, mu nebylo lhostejné. Usiloval o obnovu křesťanského života a liturgie; mimořádnou péči věnoval duchovenstvu; poslal 40 věrozvěstů do Anglie a obracel se s hlásáním evangelia k mladým germánským národům; ariánské Langobardy přivedl do katolické církve. Při napravování nepořádků postupoval důsledně, a přitom taktně a mírně. Když konstantinopolský patriarcha začal užívat titulu "ekumenický (tj. všeobecný) patriarcha", viděl v tom nedůstojné vyvyšování se nad ostatní patriarchy a reagoval na to tím, že sám začal užívat titulu "služebník služebníků Božích". Jeho bohatá literární činnost tvoří přechod od teologie patristické k počátkům teologie scholastické. Zemřel 12. 3. 604. Dnešní den je výročím jeho vysvěcení na biskupa.

7. 9. Bl. Melichara Grodeckého, kněze a mučedníka

Narodil se pravděpodobně roku 1584 v Těšíně. Pocházel z polské rodiny Grodzieckich a v jeho příbuzenstvu bylo několik významných duchovních, mezi nimi také sv. Jan Sarkander. Začal studovat u jezuitů ve Vídni a v Brně k nim vstoupil do noviciátu (1603). Po dalších studiích v Praze a ve štýrském Grazu byl v Praze vysvěcen na kněze (1614); tam působil v klementinské koleji a jako ředitel ústavu pro chudé žáky (seminář sv. Václava). Za stavovského povstání ho představení poslali do Košic (1618), aby tam kázal pro Slováky a Němce. Po obsazení města vojáky sedmihradského knížete Gabriela Bethlena byl zatčen. Spolu s ním byl vězněn také ostřihomský kanovník a ředitel trnavského semináře Marek Štěpán Križín, rodák z Križevců v Chorvatsku, a jezuita ze Sedmihradska (dnešního Rumunska) Štěpán Pongracz. Po marném nucení k odpadu od katolické víry byli umučeni 7. 9. 1619. V roce 1625 byly jejich ostatky převezeny do Trnavy. Za blahoslavené byli prohlášeni společně jako "košičtí mučedníci" (1905).

8. 9. Narození Panny Marie (svátek)

Je to jeden z nejstarších mariánských svátků a dosvědčuje víru křesťanů, že se Panna Maria narodila bez dědičného hříchu - jinak se u svatých slaví úmrtní den (tj. den narození pro nebe). Podle dnešního data byl stanoven den, kdy se slaví Početí Panny Marie (8. prosinec). Skutečný den jejího narození neznáme. Dnešní datum se objevuje poprvé v 5. století v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky postavené na místě, které tamní tradice označovala za místo, kde se Matka Boží narodila; dnes tam stojí bazilika sv. Anny. Od 7. století se slaví v tento den svátek Narození Panny Marie.

10. 9. Bl. Karla Spinoly, kněze a mučedníka

Narodil se v roce 1564, pravděpodobně v Praze; jeho otec přišel z Janova do Prahy, oženil se s českou šlechtičnou a působil u dvora Rudolfa II. Když povyrostl, vzal ho k sobě jeho strýc, biskup v jihoitalské Nole. Studoval tam u jezuitů a vstoupil do jejich noviciátu (1584). Po vysvěcení na kněze (1594) požádal představené o dovolení, aby mohl odjet jako misionář do Japonska. Dostal se tam po dlouhotrvající cestě (1596-1602), působil nejprve v Arimě, později na různých místech a od roku 1612 v Nagasaki. Od roku 1618 byl spolu s dalšími kněžími a laiky čtyři roky vězněn v Suzutě u Omury. Potom byli převezeni do Nagasaki, na místo, kde před 25 lety zemřeli první japonští mučedníci spolu s Pavlem Miki (dnes tam stojí jezuitská rezidence), a 10. 9. 1622 jich tam bylo 30 sťato a dalších 22 (mezi nimi Karel Spinola) přivázáno ke kůlům a upáleno. V roce 1867 byli prohlášeni ze blahoslavené.

13. 9. Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 349 v syrské Antiochii. Vystudoval řečnictví a filozofii, ale brzy dal přednost mnišskému životu. Ve dvaceti letech přijal křest, po vysvěcení na jáhna (kolem roku 380) se začal věnovat literární činnosti, stal se knězem (386), upozornil na sebe svou výmluvností a v roce 397 byl zvolen za konstantinopolského patriarchu. Vybízel křesťany k péči o chudé, volal po sociální spravedlnosti a otevřeně káral rozmařilý způsob života ve městě a u císařského dvora. Musel proto dvakrát do vyhnanství (403-404); i tam však vyvíjel bohatou činnost ve prospěch křesťanů v Arménii, Persii a Sýrii. Po tříletém pobytu ve východním Turecku byl poslán až na východní břeh Černého moře, cestou však vysílen útrapami zemřel 14. 9. 407 ve vesnici Komaně (blízko dnešního města Tokatu v severním Turecku). Jeho ostatky byly slavnostněs převezeny do Konstantinopole (438). Ve svých promluvách i spisech vykládal Písmo svaté, prohluboval katolickou nauku a usiloval o obnovu křesťanského života. V roce 1908 byl prohlášen za patrona kazatelů.

14. 9. Povýšení svatého kříže (svátek)

Dnešní svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se už v 5. století 14. září vystavovaly k veřejné úctě věřících zbytky dřeva z Kristova kříže. Křesťanský Východ začal pak v tento den slavit dnešní svátek; v 7. století se jeho slavení rozšířilo i na Západ. Později se zároveň vzpomínalo také na znovuzískání svatého kříže z Persie, kam byly jeho ostatky odneseny jako válečná kořist. Císař Heraklius je v roce 628 přinesl zpět do Jeruzaléma.

15. 9. Panny Marie Bolestné (památka)

V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově (Lk 2,34-35), 2. při útěku do Egypta (Mt 2,13-15), 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2,41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před Květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po II. vat. sněmu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.

16. 9. Sv. Ludmily, mučednice (památka)

Narodila se kolem roku 860 a pocházela z knížecího rodu pšovského v severních Čechách. Když její manžel, kníže Bořivoj, krátce po sňatku přijal křest od sv. Metoděje na Velehradě (874), stala se i ona křesťankou a v opravdové víře a v lásce k slovanské bohoslužbě vychovala nejen své syny Spytihněva a Vratislava, ale i vnuka Václava. Staré životopisy vyzdvihují její horlivost v šíření křesťanství a dobročinnost. Nespokojení pohanští velmoži se po smrti Vratislava (921) spojili s jeho manželkou Drahomírou a nechali Ludmilu najatými vrahy usmrtit 15. 9. 921 na jejím vdovském sídle Tetíně u Berouna. Když nastoupil na trůn její vnuk Václav, dal přenést tělo této první české svaté mučednice do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (925).

17. 9. Sv. Kornélia, papeže, a Cypriána, biskupa, mučedníků

Kornélius byl původem Říman a žil v 1. polovině 3. století. Po smrti papeže Fabiána (250) se stal jeho nástupcem, ale až v roce 251, protože císař Decius se rozhodl definitivně zlikvidovat křesťanství, a proto zakázal volbu nového římského biskupa. Věřící však začali sami v zástupech přicházet na úřady a hlásili, že jsou křesťané; pro velké množství obviněných musely pak být ukládány menší tresty. Ale bylo i dost těch, kdo v té době zapřeli svou víru. Při jejich návratu do církve hájili papežové zásadu, že po vykonaném pokání mohou být znovu přijati. Učený římský kněz Novacián neuznával možnost kajícího návratu a dal se od svých stoupenců zvolit za protipapeže (251). Na římské synodě pak byli téhož roku novaciáni odsouzeni jako bludaři a rozkolníci. Kornélius byl po roce zatčen a vypovězen z Říma. Zemřel v červnu 253 v místech, kde je dnešní Civitavecchia. Koncem 3. století byly jeho ostatky převezeny do Kalistových katakomb; dnes jsou uloženy v kostele Panny Marie v římské čtvrti Trastevere.

Cyprián se narodil kolem roku 210 v severoafrické pohanské rodině. Věnoval se řečnictví, po přijetí křesťanství (246) se stal knězem (248) a od roku 249 biskupem v Kartágu (dnešním Tunisku). Podporoval papeže Kornélia v boji proti novaciánům a posiloval jeho autoritu mezi ostatními biskupy. Ve svých spisech pojednával nejčastěji o církvi a její jednotě a povzbuzoval pronásledované křesťany ke statečnosti. Když severní Afriku sužovaly loupeživé nájezdy barbarských kmenů a morová nákaza, organizoval duchovní i hmotnou pomoc. Po roce 255 nechtěl uznávat platnost křtu uděleného od heretiků, a proto došlo mezi ním a papežem Štěpánem k určitému napětí. Dříve než došlo k vyřešení sporu, byl za pronásledování 14. 9. 258 v Kartágu sťat. Jeho ostatky dal Karel Veliký převézt do opatství Compiégne v Lyonu ve Francii.

Jejich památka se slavila už od počátku společně; u nás se kvůli svátku sv. Ludmily překládá z 16. 9. na dnešní den.

17. 9. Sv. Roberta Bellarmina, biskupa a učitele církve

Robert se narodil 4. 10. 1542 v Montepulcianu v Toskánsku ve střední Itáli. Vstoupil k jezuitům (1560), po vysvěcení na kněze (1570) se stal profesorem teologie v Lovani (v dnešní Belgii) a později profesorem teologických kontroverzí. Vedle polemických spisů na obranu katolického učení o církvi a papežském primátu psal též díla o duchovním životě. Jeho Malý katechismus dosáhl 400 vydání a byl přeložen do 56 jazyků. Byl také duchovním vůdcem sv. Aloise Gonzagy, stal se teologickým poradcem papeže (1597), kardinálem (1599) a biskupem v Capue u Neapole (1602-1605). Od roku 1605 pracoval v různých kongregacích papežské kurie a byl též předsedou komise pro revizi řeckého textu Nového zákona (1615-1621). Zemřel 17. 9. 1621 v Římě; jeho ostatky jsou od roku 1923 v kostele sv. Ignáce. V roce 1930 byl prohlášen za svatého a o rok později za učitele církve.

19. 9. Sv. Januária, biskupa a mučedníka

Na začátku 4. století byl biskupem v Beneventu v jižní Itálii. V době Diokleciánova pronásledování podstoupil mučednickou smrt v Pozzuoli u Neapole, jeho ostatky byly v 5. století přeneseny do Neapole a od té doby je uctíván jako patron města. V neapolské katedrále se uchovávají dvě zapečetěné skleněné ampule se zaschlou krví, o níž tradice tvrdí, že je to krev sv. Januária. Tato zaschlá krev se po přiblížení k lebce sv. Januária začne měnit v tekutinu, vře a její objem se zvětšuje. Písemné zprávy o tomto úkazu jsou už z roku 1389; opakuje se ještě dnes několikrát v roce.

20. 9. Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga a druhů, mučedníků (památka)

Křesťanství se dostalo do Koreje v 18. století prostřednictvím několika laiků, kteří přinesli z Číny několik katolických knih. Toto prvokřesťanské společenství bylo vedeno a udržováno téměř výhradně laiky. První kněží z Francie tajně vstoupili do země teprve v roce 1836. V té době už tam žilo několik tisíc křesťanů. Svou věrnost Kristu dosvědčovali i v dobách častých pronásledování. První biskup francouzského původu, Vavřinec Imbert, zemřel mučednickou smrtí 21. 9. 1839. Nejvíce křesťanů bylo umučeno při pronásledování v letech 1839, 1846 a 1866. 103 z nich prohlásil za svaté papež Jan Pavel II. při své pastorační návštěvě v Koreji 6. 5. 1984. Mezi nimi zaujímají přední místo první korejský kněz Ondřej Kim Taegon (zem. 16. 9. 1846) a horlivý laický apoštol Pavel Chong Hasang; ostatní jsou převážně laici: muži i ženy, ženatí i svobodní, starci, mládež i děti.

21. 9. Sv. Matouše, apoštola a evangelisty (svátek)

Když ho Ježíš povolal mezi své učedníky, byl v Kafarnaum (Mt 9,9) výběrčím poplatků, pravděpodobně městských, nebo daní a cla ve službách Heroda Antipy. Markovo a Lukášovo evangelium uvádějí při této příležitosti jeho druhé jméno Levi a Marek dodává, že to byl syn Alfeův (Mk 2,14; Lk 5,27). Je také ve všech seznamech apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,3).

Dále se o něm biblické texty nezmiňují. Po seslání Ducha svatého působil nejprve mezi Židy v Palestině a napsal pro ně aramejsky evangelium; jeho dnešní řecký text je pozdějším překladem. Kam odešel hlásat evangelium potom, nelze s jistotou tvrdit; starokřesťanská tradice se zmiňuje o Etiopii, Persii a Pontu u Černého moře. Východní i západní křesťané ho uctívají jako mučedníka. V 11. století mu byl v Salernu (v jižní Itálii) postaven kostel, v němž jsou dnes uloženy jeho ostatky.

26. 9. Sv. Kosmy a Damiána, mučedníků

Podle nejstarších literárních památek byli dvojčata, žili v maloasijské Kilikii (dnešní jižním Turecku) a bezplatně léčili nemocné. V době Diokleciánova pronásledování (kolem roku 305) položili život za svou víru a byli pohřbeni v syrském městě Cyrrhu. Odtud se jejich úcta rozšířila na Východě i na Západě. Koncem 5. století byla jejich jména zařazena do seznamu světců v mešním římském kánonu, kde zastupují křesťanský Východ. Papež Felix IV. (525-530) jim dal postavit baziliku na římském Foru; jejich památka slavená 27. 9. byla patrně výročním dnem posvěcení této baziliky. Na začátku 10. století jim byl zasvěcen kostel ve Staré Boleslavi. Jsou uctíváni jako patroni lékařů a lékárníků.

27. 9. Sv. Vincence z Paula, kněze (památka)

Narodil se roku 1581 v malé vesnici Ranquines u Daxu v jihozápadní Francii. Po vysvěcení na kněze (1600) pokračoval ve studiu teologie a církevního práva, později působil v Paříži a od roku 1617 jako farář venkovské farnosti v lyonské diecézi. Tehdy začal organizovat svépomocnou péči o chudé zakládáním charitativních bratrstev a s několika horlivými kněžími konat lidové misie. V roce 1625 založil misionářskou kongregaci lazaristů, jejímž hlavním posláním bylo vzdělávání kandidátů kněžství. K zajištění trvalé péče o chudé a nemocné položil spolu se sv. Luisou de Marillac základy kongregace "Dcer křesťanské lásky" - vincentek (1633). Zemřel 27. 9. 1660 v převorství sv. Lazara v Paříži. V roce 1737 byl prohlášen za svatého a roku 1885 za patrona křesťanského charitativního díla.

28. 9. Sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa (slavnost)

Podle staré tradice se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína jako nejstarší syn vévody Vratislava. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila. Naučil se slovanskému písmu, na Budči si osvojil i znalost latiny. Legendy zdůrazňují jeho lásku k eucharistii a k chudým. Když se v roce 925 ujal vlády, snažil se o kulturní i náboženské povznesení země. Jeho křesťanský způsob vlády a spravedlivá přísnost k neukázněné, většinou ještě pohanské šlechtě, i to, že přijal lenní závislost na Jindřichu I., vyvolaly opozici v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem, na jehož popud byl 28. 9. 929 (nebo 935) ve Staré Boleslavi zabit. Po třech letech bylo jeho tělo přeneseno do rotundy sv. Víta, kterou on sám založil jako třetí kostel na Pražském hradě. Jeho nejstarší životopis byl napsán staroslověnsky hlaholským písmem brzy po jeho smrti. První kostel mu byl zasvěcen už v roce 972 v Proseku u Prahy. Na začátku 14. století mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra ve Vatikáně a od roku 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři.

29. 9. Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů (svátek)

Michael, jehož jméno znamená "Kdo je jako Bůh?", je v biblických textech označován jako jeden z prvních knížat (Dan 10,13.21), ochránce vyvoleného národa (Dan 12,1) a vítěz nad démonem (Jud 9; Zj 12,7). Také křesťané v něm od počátku viděli zvláštního ochránce novozákonního Božího lidu a přímluvce zemřelých před Božím trůnem. Byl vzýván také při exorcismech.

Jeho svátek se slaví už od 5. století ve výroční den posvěcení baziliky zbudované k jeho poctě v Římě na Via Salaria. Spolu s ním si dnes připomínáme další dva archanděly, kteří o sobě prohlásili, že stojí před Bohem (Lk 1,19; Tob 12,15).

Gabriel znamená "Muž Boží" nebo "Bůh ukázal svou sílu". Jeho jméno se objevuje v knize proroka Daniela (8,16; 9,21). Zvěstoval také Zachariášovi narození Jana Křtitele (Lk 1,19) a Panně Marii narození Ježíšovo (Lk 1,26).

Rafael znamená "Bůh uzdravil". Vypráví o něm starozákonní kniha Tobiáš. Bývá vzýván jako průvodce cestujících.

30. 9. Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve (památka) 

Narodil se kolem roku 340 ve Stridonu v Dalmácii. Studoval v Římě gramatiku, rétoriku a filozofii; tam také přijal křest. Navštívil Galii, Trevír a Aquileu, potom odešel na Východ (373) a žil několik let jako poustevník v poušti blízko Antiochie. V roce 379 byl vysvěcen na kněze a odešel přes Konstantinopol znovu do Říma. Pracoval jako sekretář papeže Damasa a na jeho pokyn začal pracovat na revizi latinského překladu Nového zákona podle původních řeckých textů. Po Damasově smrti (384) ho někteří chtěli zvolit za jeho nástupce, ale pro přísné asketické názory a nekompromisní postoj při hájení čistoty víry a mravů ho odpůrci donutili v následujícím roce opustit Řím. Usadil se jako poustevník v Betlémě, v jeho okolí založil několik klášterů a věnoval se převážně výkladu Písma svatého a jeho překladu z původních jazyků do latiny (390-405). Patřil mezi nejslavnější učence své doby. Kromě překladů a výkladů bible psal historické, polemické a homiletické spisy, mnoho dopisů (zachovalo se jich 117) a překlady některých děl východních Otců do latiny. Spolu s Ambrožem, Augustinem a Řehořem Velikým patří mezi velké západní církevní Otce. Zemřel 30. 9. 420 v Betlémě a byl tam i pohřben. Dnes jsou jeho ostatky uloženy v římské bazilice S. Maria Maggiore.

Říjen

1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny (památka)

Narodila se 2. 1. 1873 v Alenconu v severozápadní Francii. Jmenovala se Marie Františka Terezie Martinová. Když jí bylo tři a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek (1881); vstoupila ke karmelitkám (1888), přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté tváře a složila řádové sliby (1890). Vynikala pokorou, evangelní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu "duchovníhodětství" uváděla také novicky, když jí představená svěřila jejich přípravu (1893). Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Od roku 1895 začala na příkaz představené psát své vzpomínky "Dějiny duše". Zemřela na tuberkulózu 30. 9. 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla prohlášena za svatou a roku 1927 za patronku misií.

2. 10. Svatých andělů strážných (památka)

Úcta k andělům strážným vyplývá z obecné nauky církve opírající se o mnohé biblické texty (z novozákonních především Mt 18,10 a Sk 12,15), že každý věřící má svého anděla strážného. Mnozí z církevních Otců jsou toho názoru, že svého anděla strážného má každý člověk, i nevěřící; podobně i jednotlivé národy, obce a společenství. Úcta jim prokazovaná od křesťanů je starší než úcta k svatým. Svátek archandělů (29. 9.) byl zpočátku zároveň společným svátkem všech andělů. Samostatná liturgická oslava andělů strážných začíná v 15. a 16. století. V rakouských zemích se dnešní památka slavila až do roku 1913 na první zářijovou neděli.

4. 10. Sv. Františka z Assisi (památka)

Narodil se roku 1182 v Assisi ve střední Itálii. Jeho křestní jméno bylo Jan. Jako syn bohatého obchodníka látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení a když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek (1212). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství "třetího řádu" (1221). Definitivní františkánská řehole byla schválena v roce 1223. V letech 1217-1219 poslal několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených - jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o Vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě více Kristu. Krátce nato složil svůj chvalozpěv všeho tvorstva. Zemřel 3. 10. 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.

9. 10. Sv. Dionýsia, biskupa, a druhů, mučedníků

Dionýsius působil v polovině 3. století jako misijní biskup, poslaný s několika dalšími z Říma do Galie. Jeho sídlem byla Lutetia (dnešní Paříž), kde byl v době pronásledování křesťanů sťat mečem. Nad hrobem tohoto prvního pařížského biskupa byla v 5. století postavena bazilika a koncem 6. století opatství nesoucí jeho jméno (Saint Denis). Podle pozdějších zpráv byli spolu s ním umučeni na pahorku Montmartre (tj. Hora mučedníků) také Eleutherius a Rustikus - jeden z nich byl knězem a druhý jáhnem.

12. 10. Sv. Radima, biskupa (památka) 

Narodil se v 2. polovině 10. století. Doprovázel svého staršího bratra Vojtěcha na jeho cestách, spolu s ním vstoupil pod řádovým jménem Gaudentius do římského benediktinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu (990); byl též svědkem jeho mučednické smrti (997). Stal se prvním arcibiskupem v polském Hnězdně (1000) a tam také kolem roku 1006 zemřel. Jeho ostatky byly přeneseny do Prahy (1039) a v románské bazilice sv. Víta (postavené v letech 1060-1096) byly uloženy v kryptě sv. Kosmy a Damiána. Nejstarší pražská nekrologia (od 2. poloviny 12. století) uvádějí jako den jeho smrti 12. říjen. Až do úpravy českého národního kalendáře v roce 1973 se u nás jeho památka slavila ve výroční den přenesení (25. 8.).

15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve (památka)

Narodila se 28. 3. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Po vstupu ke karmelitkám (1536) prožívala nejprve období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se rozhodla vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od Boha. Začala žít životem hluboké vnitřní modlitby a toužila po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Po založení prvního kláštera reformovaných karmelitek (1562) zakládala další a po setkání se sv. Janem od Kříže (1568) dávala podnět k zakládání i mužských reformovaných klášterů. Její spisy se staly školou modlitby. Zemřela v Albě de Tormes 4. 10. 1582; v důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl následující den 15. 10. V roce 1622 byla prohlášena za svatou a v roce 1970 za učitelku církve. Tereziánská mystika, vyznačující se smyslem pro realitu duchovního života a intimním osobním vztahem ke Kristu, silně ovlivnila duchovní vývoj své doby a měla velký vliv i na myšlení a tvorbu našich barokních náboženských autorů v 17. století.

16. 10. Sv. Hedviky, řeholnice (památka, ve Slezsku svátek) 

Hedvika se narodila kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV. Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu benediktinkám v Kitzingen. Provdala se (1186) za slezského vévodu Jindřicha I. a měla s ním čtyři syny a tři dcery. Vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným. Vštěpovala základy víry sv. Anežce České (1208-1211) a byla tetou sv. Alžběty Uherské. Po smrti svého manžela (1238) vstoupila do kláštera cisterciaček v Trzebnici (severně od Wroclawi); sama ho založila (1202) a její nejmladší dcera Gertruda tam byla abatyší. Všechny ostatní její děti zemřely ještě za jejího života. Zemřela 15. 10. 1243 v Trzebnici. V roce 1267 byla prohlášena za svatou a její tělo bylo uloženo v třebnickém klášterním kostele.

16. 10. Sv. Markéty Marie Alacoque, panny 

Markéta se narodila 22. 7. 1647 v burgundské vesnici Lauthecouru v diecézi Autun (ve východní Francii). Její otec byl královským notářem. Vstoupila do kongregace sester Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial (1671) v době, kdy byla Francie zaplavena přemrštěnou strohostí jansenismu. V letech 1673-1675 jí bylo v několika zjeveních dáno poznat lásku Ježíšova Srdce a byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření přípravné hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání na první pátky a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Když se stala asistentkou představené (1684) a vychovatelkou novicek (1685-87), zavedla ve své řeholní komunitě společné uctívání Božského Srdce. Zemřela 17. 10. 1690 v Paray-le-Monial a za svatou byla prohlášena v roce 1920. Úcta k Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku (1765) a od roku 1865 pro celou církev.

17. 10. Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka 

Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteátru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení "katolická" a římskou církevní obec označuje jako "předsedkyni sboru lásky". V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.

18. 10. Sv. Lukáše, evangelisty (svátek) 

Byl pravděpodobně syrského původu a podrobnější zmínky o Antiochii (Sk 6,1-6; 11,20-30; 13,1 a násl.) vzbuzují dojem, že odtud pocházel. Nepatřil k židovskému národu (srv. Kol 4,11 a násl.) a byl lékařem (Kol 4,14). Doprovázel sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě od Troady až do Filip (Sk 16,10-17), potom se znovu přidal k sv. Pavlovi při návratu z třetí apoštolské cesty a šel s ním do Jeruzaléma (Sk 20,5-21,18); tam se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími (21,18). Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení (Sk 27, 1-28,16; Kol 4,14; Flm 24), při následujícím dvouletém pobytu v Římě měl možnost poznat se s evangelistou Markem (Kol 4,10-14;Flm 24) a jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti i při druhém věznění před smrtí v Římě (2 Tim 4,11). Jeho další osudy nejsou bezpečně známé, protože zprávy o místech jeho působení se velmi liší (Galie, Itálie, Dalmacie, Řecko). Zemřel pravděpodobně v Achai. Východní i západní křesťané slaví jeho svátek 18. 10. Jeho evangelium a Skutky apoštolů zdůrazňují Boží milosrdenství a otevřenost poselství spásy pro všechny národy i společenské vrstvy.

19. 10. Sv. Jana de Brébeuf a Izáka Joguese, kněží, a druhů, mučedníků 

V letech 1642-1649 zemřelo v Severní Americe po krutém mučení osm misionářů z Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1625 převzali v pohraniční oblasti mezi Kanadou a Spojenými státy misie u domorodých indiánských kmenů Hurónů a Irokézů, u nichž předtím (1615 a 1622) františkáni neměli úspěch. Tito jezuité byli všichni francouzského původu. Za svaté byli prohlášeni v roce 1930. 

Jean de Brébeuf se narodil v roce 1593 v Normandii; pracoval mezi Huróny nejdéle; osvojil si hurónskou řeč a sestavil slovník, gramatiku a katechismus; byl umučen od Irokézů (16. 3. 1649) v osadě sv. Ignáce u Hurónského jezera na kanadském území. 

Isaac Jogues se narodil 1607 v Orleánsu a byl umučen (18. 10. 1646) v irokézské osadě na místě dnešního Auriesville ve státě New York. 

Dva pomocníci umučení na území Spojených států: René Goupil, první mučedník v Americe (zem. 29. 9. 1642), a Jean de La Lande (zem. 19. 10. 1646). Čtyři kněží umučení v Kanadě: Antoine Daniel (zem. 4. 7. 1648), Gabriel Lalement (zem. 17. 3. 1649), Charles Garnier (zem. 7. 12. 1649) a Noël Chabanel (zem. 8. 12. 1649).

23. 10. Sv. Jana Kapistránského, kněze

Narodil se 3. 6. 1386 v horském městečku Capestranu ve střední Itálii. Po vystudování práv se stal v Perugii soudcem (1413). Vstoupil k františkánům (1416) a po vysvěcení na kněze (kolem roku 1420) byl pověřen zakládáním přísnějších františkánských klášterů. Po roce 1425 vykonal mnoho cest po Itálii, do Francie, Holandska a Svaté země; svými kázáními strhoval davy v celé střední Evropě, též v mnoha městech v Čechách a na Moravě. Jako spoluorganizátor obrany křesťanské Evropy se velmi zasloužil o vítězství nad Turky u Bělehradu (1456). Brzy nato zemřel 23. 10. 1456 v Iloku u Dunaje (v dnešní Jugoslávii). Za svatého byl prohlášen v roce 1690.

28. 10. Sv. Šimona a Judy, apoštolů (svátek)

Šimon, zvaný Horlivec (Lk 6,13; Sk 1,13) nebo Kananejský (Mt 10,4; Mk 3,18) je jedním z dvanácti apoštolů; první označení je z řeckého "zelotes" a druhé z aramejského "quan'an"; obě mají stejný význam a bývali tak označováni příslušníci bojovné nacionalistické skupiny zelótů, kteří chtěli uspíšit Boží vládu na zemi odbojem proti římské nadvládě. Je proto pravděpodobné, že patřil mezi ně, dříve než se stal Ježíšovým učedníkem. Další biblické zprávy o něm nemáme; o jiném Šimonovi (Mt 13,55; Mk 6,3) se předpokládá, že to byl pozdější jeruzalémský biskup (po smrti apoštola Jakuba Mladšího).

Juda, který se v seznamech apoštolů objevuje jako Juda Jakubův (Lk 6,16; Sk 1,13) nebo Tadeáš (Mt 10,3; Mk 3,18), byl podle starobylé tradice považován za bratra apoštola Jakuba Mladšího a za autora jednoho z listů zařazených mezi knihy Nového zákona; někteří současní badatelé však jsou toho názoru, že je to málo pravděpodobné, a poukazují na to, že autor tohoto listu budí dojem, jako by se sám nepočítal mezi apoštoly (Jud 17). Janovo evangelium se o něm zmiňuje jen při líčení Ježíšova rozhovoru s apoštoly při poslední večeři (J14,22).

Oba položili život pravděpodobně v Persii. Jejich ostatky jsou dnes uloženy ve svatopetrské bazilice ve Vatikáně (pod dnešním oltářem sv. Josefa). Východní křesťané slaví jejich svátek odděleně (10. 5. a 19. 6.).

29.10. Blahoslavené Marie Restituty Kafkové

Katolická církev v brněnské a vídeňské diecézi slaví 29. října památku blahoslavené Marie Restituty, panny a mučednice.

Ošetřovatelka, řádová sestra a mučednice. Můžeme se pyšnit tím, že je brněnskou, či spíš husovickou rodačkou, pokřtěna byla 13.5.1894 v zábrdovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1998, 21. června, ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou. Nebyla však zrovna takovým prototypem vzorné, až asketické řádové sestry. Ba naopak. Stejně jako byla vstřícná a laskavá, dokázala být neoblomná a přísná. Vysloužila si dokonce přezdívku "sestra Resoluta". V Brně po ní nese jméno park, ve Vídni pak na její památku přejmenovali ulici před mödlingskou nemocnicí na Schwester Maria Restituta-Gasse. Řeholnice která měla v oblibě guláš a pivo.

31. 10. Sv. Wolfganga, biskupa 

Narodil se kolem roku 924 ve Švábsku. Vzdělával se v klášterní škole v Reichenau a ve Wörzburgu, byl učitelem na dómské škole a děkanem kapituly v Trevíru (956), vstoupil jako mnich do benediktinského kláštera v Einsiedeln ve Švýcarsku (965) a byl tam vysvěcen na kněze (kolem roku 970). Po krátkém misijním působení v Maďarsku (971) byl o Vánocích v roce 972 jmenován biskupem v Řezně (Regensburg). Byl velmi obětavý a vysoce vzdělaný, podporoval školy a kláštery, značně pozdvihl duchovní úroveň kněží. Tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze, umožnil v roce 973 založení biskupství v Praze. Zemřel 31. 10. 994 v Puppingu u Lince; jeho tělo bylo z Rakouska převezeno po Dunaji do Řezna a tam pohřbeno v kostele sv. Emmerama. Jeho uctívání jako svatého bylo potvrzeno v roce 1052.

Listopad

1. 11. Všech svatých (slavnost) 

Od 4. století se na Východě slavil společný svátek všech mučedníků: v syrském obřadu v době velikonoční (13. 5.) a v byzantském obřadu na první neděli po Seslání Ducha svatého. Podobná slavnost se objevuje v 7. století v Římě; výroční den zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům (13. 5. 609). Od 8. století se v Irsku a Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu (snad proto, že u Keltů začínal v ten den nový rok). Brzy se slavení tohoto svátku rozšířilo; v Římě se slaví od 9. století.

2. 11. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení eucharistie. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad začíná se na Západě tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slavit v následující den. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé; papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, v Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro celou církev.

3. 11. Sv. Martina de Porres, řeholníka 

Narodil se 9. 12. 1579 v Limě, hlavním městě Peru, jako syn španělského šlechtice a černošky. Vyučil se holičem a ranhojičem. Vstoupil k dominikánům v Limě; nejprve jako terciář (1594) vykonával různé služebné práce; později složil sliby (1603) a byla mu svěřena péče o nemocné. Vynikal pokorou a obětavou láskou; pečoval nejen o lidi, ale i o zvířata. Přičinil se o založení ústavu pro chudé děti, zvláště sirotky. K sobě byl velmi přísný a celé noci trávil na modlitbách. Už za života byl vyhledávaným rádcem a přímluvcem u Boha. Zemřel 3. 11. 1639 a úcta k němu se rychle rozšířila po celé Americe. Za svatého byl prohlášen v roce 1962.

4. 11. Sv. Karla Boromejského, biskupa

Narodil se 2. 10. 1538 v Aroně na břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Vystudoval práva a jeho strýc, papež Pius IV., ho pozval do Říma a jmenoval ho kardinálem (1560). Za tři roky potom přijal kněžské a biskupské svěcení. Dovedl ke šťastnému konci tridentský sněm a má velkou zásluhu o uskutečnění jeho reforem. Od roku 1560 byl administrátorem milánské arcidiecéze a v roce 1564 se stal arcibiskupem, ale pro práce na sněmu a povinnosti v papežské kurii mohl odejít do Milána teprve v roce 1565. Hned začal věnovat péči výchově kněží, svolávat synody a konat pastorační vizitace farností. Staral se o chudé a nemocné; zvláště v době moru (1576-1577) dával svou osobní statečností příklad ostatním. Zemřel 3. 11. 1584 v Miláně a byl pohřben v katedrále. Za svatého byl prohlášen v roce 1610.

4. 11. Sv. Karla Boromejského, biskupa (památka)

Narodil se 2. 10. 1538 v Aroně na břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Vystudoval práva a jeho strýc, papež Pius IV., ho pozval do Říma a jmenoval ho kardinálem (1560). Za tři roky potom přijal kněžské a biskupské svěcení. Dovedl ke šťastnému konci tridentský sněm a má velkou zásluhu o uskutečnění jeho reforem. Od roku 1560 byl administrátorem milánské arcidiecéze a v roce 1564 se stal arcibiskupem, ale pro práce na sněmu a povinnosti v papežské kurii mohl odejít do Milána teprve v roce 1565. Hned začal věnovat péči výchově kněží, svolávat synody a konat pastorační vizitace farností. Staral se o chudé a nemocné; zvláště v době moru (1576-1577) dával svou osobní statečností příklad ostatním. Zemřel 3. 11. 1584 v Miláně a byl pohřben v katedrále. Za svatého byl prohlášen v roce 1610.

9. 11. Posvěcení lateránské baziliky (svátek)

Lateránská bazilika, zasvěcená přesvatému Spasiteli a od roku 904 (po přestavbě) také sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, je nejstarší papežský kostel a nese titul "Matka a hlava všech kostelů Města (Říma) i celého světa". V přilehlém lateránském paláci sídlili papežové od 4. do 14. století. Baziliku dal postavit císař Konstantin a posvětil ji (324) papež Silvestr I. Po požáru, zemětřesení a drancování byla během staletí několikrát restaurována; naposledy v roce 1726. Konalo se v ní pět všeobecných církevních sněmů. Vlastní den posvěcení není známý, ale už od 12. století se výročí slavilo 9. listopadu.

10. 11. Sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve (památka)

Narodil se koncem 4. století. V době papeže Celestina I. (422-432) už byl v Římě jáhnem. Když se v roce 440 stal papežem, důsledně vystupoval proti všem bludným učením té doby a zdůrazňoval poslání římského biskupa jako nástupce na Petrově stolci a význam jeho postavení pro jednotu církve. Na všeobecný sněm do Chalcedonu poslal své zástupce (451); v jeho dopise, který se tam četl, bylo za souhlasu přítomných odsouzeno bludné učení monofysitů (neuznávající, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk). Ustanovil při císařském dvoře v Konstantinopoli trvalého papežského vyslance. Podařilo se mu odvrátit hunského vůdce Attilu od tažení na Řím (452) a při vpádu barbarů vedených Genserichem (455) dosáhl toho, že nedošlo k prolévání krve a k vypálení Říma. Zanechal 96 kázání vynikajících obsahem i formou a 173 dopisů; velmi se také zasloužil o zkvalitnění liturgických textů. Zemřel 10. 11. 461; jeho ostatky byly koncem 7. století uloženy ve vatikánské bazilice sv. Petra. V roce 1754 byl prohlášen za učitele církve.

11. 11. Sv. Martina, biskupa (památka)

Narodil se kolem roku 316 v panonské Sabarii (v dnešním Szombathely v Maďarsku). Jeho rodiče byli pohané, v patnácti letech byl přijat mezi čekatele křtu (katechumeny) a po nějakém čase se dal pokřtít. Mezitím se dostal jako voják do Galie, opustil vojenskou službu a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků. S pomocí biskupa Hilaria založil v Ligugé (blízko Poitiers) klášter (kolem roku 361), stal se knězem, shromáždil kolem sebe své žáky a spolu s nimi slovem i příkladem hlásal křesťanství okolním vesničanům. Když se kolem roku 371 stal biskupem, věnoval se dále této činnosti a bydlel převážně mezi svými žáky v novém klášteře, který založil v Marmoutieru, poblíž svého biskupského města Toursu. Zakládal na venkově malé kláštery, které se staly ohnisky křesťanského života mezi vesničany. Začal zřizovat venkovské farnosti a konat pastorační vizitace; zemřel při jedné z nich 8. 11. 397 v Candes a 11. 11. pak byl pohřben v Toursu.

12. 11. Sv. Josafata, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se kolem roku 1580 ve Vladimíru na Volyňsku (v dnešní západní Ukrajině), jmenoval se Jan Kuncevič a pocházel z pravoslavné rodiny. Po příchodu do litevského Vilna (1596) se připojil k unii s římským apoštolským stolcem, k níž došlo na synodu v litevském Brestu (1595-1596). Při vstupu k basiliánům ve Vilně (1604) přijal jméno Josafat, byl vysvěcen na kněze (1609), stal se představeným kláštera (archimandritou) ve Vilně (1614). Když se v roce 1618 stal arcibiskupem v běloruském Polocku, věděl, že nepřijímá poctu, ale těžké a nebezpečné poslání. Nepřestal však působit jako horlivý šiřitel sjednocení s Římem. Usiloval o prohloubení náboženského života věřících a o pozvednutí úrovně duchovenstva. Byl ubit najatými vrahy při biskupské vizitaci v běloruském Vitebsku 12. 11. 1623. Za svatého byl prohlášen v roce 1867. Pohřben byl v Polocku, jeho tělo bylo přeneseno do Biale (1705), Vídně (1916) a od roku 1949 je uloženo ve svatopetrské bazilice ve Vatikáně.

13. 11. Sv. Anežky České, panny (památka)

Narodila se kolem roku 1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I. Odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. (1231). S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila (1234) a stala se jeho představenou. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křižovníků s červenou hvězdou. Zprostředkovala usmíření krále Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. (1249). Svědectví o jejím příkladném životě a vroucí zbožnosti podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela 2. 3. 1282 ve svém klášteře "Na Františku". Za blahoslavenou byla prohlášena v roce 1874 a za svatou 12. XI. 1989.

15. 11. Sv. Alberta Velikého, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 1200 v Lauigen na Dunaji (v dnešním jihozápadním Německu). Po studiích v Padově vstoupil k dominikánům (1229). Teologii studoval v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Vyučoval na různých učilištích a univerzitách. Svými znalostmi obsáhl všechny tehdy známé vědní obory a uvedl Aristotelovo učení do středověké filozofie. Byl provinciálem (1253-1257), biskupem v Řezně (1260-1262), kázal v Porýní, Bavorsku a v Čechách (1263-1264) a vybízel ke křížové výpravě, zúčastnil se lyonského všeobecného sněmu (1274), ale své hlavní poslání viděl v předávání získaných vědomostí, a proto se vždy znovu vracel k vyučování a spisovatelské činnosti. Zemřel 15. 11. 1280 v Kolíně nad Rýnem a byl pohřben v dominikánském kostele. V roce 1931 byl prohlášen za svatého a za učitele církve, v roce 1941 za patrona přírodovědců.

16. 11. Sv. Markéty Skotské

Markéta se narodila kolem roku 1046 v Uhersku jako dcera anglického prince, který tam žil ve vyhnanství. Její otec brzy po návratu do Anglie zemřel (1057); po vpádu Normanů (1066) musela s matkou a sourozenci utéci do Skotska; provdala se za krále Malcolma III. (1070) a měla s ním osm dětí, všechny je dobře vychovala a dvě z nich (David a Matylda) byly později svatořečeny. Její jemnost, inteligence a dobrota měly na drsného krále velmi příznivý vliv. Jako dobrá matka a královna působila na vzrůst náboženské a kulturní úrovně Skotska. Proslavila se zvláště svou dobročinností. Zemřela 16. 11. 1093 v edinburském zámku, několik dní po obdržení zprávy, že její manžel a nejstarší syn padli v bitvě. Pohřbili ji v Durnfermline v benediktinském kostele, který sama založila. Za svatou byla prohlášena v roce 1250. V době reformace byly její ostatky přeneseny do Španělska a uloženy v kostele na zámku Escorial.

16. 11. Sv. Gertrudy, panny

Gertruda se narodila 6. 1. 1256 v Eislebenu v Durynsku. V pěti letech byla dána na výchovu do blízkého kláštera cesterciaček v Helftě; tam se jí dostalo literárního, filozofického i teologického vzdělání; měla velkou zálibu ve studiu latiny, ve zpěvu a v malířství. V roce 1281 se jí po několika týdnech těžké vnitřní krize dostalo milosti mystického nazírání. Po překonání vážného onemocnění (1288) začala psát o svých zjeveních, zvláště o eucharistii a o Ježíšově Srdci; v jejích spisech lze najít téměř všechny invokace z dnešních litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Zemřela ve svém klášteře pravděpodobně 17. 11. 1301 nebo 1302. Na veřejnost se její spisy dostaly až v 16. století a od té doby byly přeloženy do všech hlavních evropských jazyků, v 18. století i do češtiny. Od 17. století je uctívána v benediktinských klášteřích, v roce 1677 bylo její jméno zapsáno do římského martyrologia.

17. 11. Sv. Alžběty Uherské, řeholnice (památka)

Narodila se v roce 1207 na hradě Sárospataku ve východním Maďarsku (nebo Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. Její otec a matka sv. Anežky České byli sourozenci. Už jako dítě byla zasnoubena a od čtyř let vychovávána na dvoře svého budoucího manžela na hradě Wartburgu v Durynsku; ve 14 letech se za něho provdala, prožila s ním šest šťastných let a měla tři děti. Po jeho smrti (1227) byla z hradu vyhnána, nejprve žila v podhradí v Eisenachu a potom odešla do Marburgu (1228), kde žil její duchovní vůdce; dala tam postavit nemocnici, žila mezi terciářkami františkánské řehole a sloužila nejchudším a nejubožejším. Zemřela 17. 11. 1231 v Marburgu. Za svatou byla prohlášena v roce 1235.

21. 11. Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě (památka)

Slavení dnešní památky má svůj původ na Východě, původně to byla připomínka výročí posvěcení mariánské baziliky v Jeruzalémě, postavené v roce 543 poblíž Jeruzalémského chrámu. Bazilika byla sice v dalších stoletích zbořena, ale křesťané na Východě slavili tento den dále. Spolu s nimi si dnes připomínáme osobní zasvěcení Panny Marie, jímž se zcela odevzdala Bohu do služeb díla spásy, a stala se tak vzorem Bohu zasvěceného života. Zároveň ji uctíváme jako živý Boží chrám, jímž byla už od okamžiku svého početí. Apokryfní Jakubovo protoevangelium vypráví, že rodiče přinesli Pannu Marii do Jeruzalémského chrámu a "obětovali" ji Bohu; podle této nezaručené zprávy se tomuto svátku říkalo také Obětování Panny Marie.

22. 11. Sv. Cecílie, panny a mučednice, patronky varhaníků (památka)

Patří mezi prvokřesťanské římské mučedníky, ale jinak o ní nevíme nic určitého. Žila snad ve 3. století. V římské čtvrti Trastevere byla postavena bazilika, která nese její jméno; tam byly také v roce 1821 přeneseny její ostatky z Kalistových katakomb. Nejstarší doložená zpráva o úctě k ní je z roku 545; tehdy v této bazilice zajali papeže Vigilia, když tam ve výroční den její smrti (22. 11.) slavil bohoslužby. Úcta k ní se velmi rozšířila a její jméno bylo zařazeno do seznamu světců v mešním římském kánonu.

23. 11. Sv. Klementa I., papeže a mučedníka

Klement byl třetím nástupcem sv. Petra na papežském stolci v Římě na sklonku 1. století - tedy v době, kdy ještě žil apoštol Jan. Sv. Irenej o něm píše (kolem roku 185), že ještě viděl a na vlastní uši slyšel apoštoly. Origenes, Eusebius a sv. Jeroným ho ztotožňují s Klementem, o němž sv. Pavel píše jako o svém spolupracovníku (Flp 4,3). Když dostal zprávu o tom, že v korintské obci někteří mladí křesťané odmítli starší kněze, poslal do Korintu dopis, v němž vybízí k svornosti, pokoji a pořádku a zároveň zdůrazňuje, že biskupové, kněží a jáhnové mají pravomoc od apoštolů a jejich právoplatných nástupců. Tento jeho list je také jedním z nejstarších dokladů obsahu starokřesťanských přímluv. Zemřel ve vyhnanství u Černého moře. Sv. Cyril a Metoděj nalezli během svého působení na Krymu jeho ostatky, vzali je s sebou do Konstantinopole, potom na Moravu a v roce 867 je přinesli do Říma, kde je uložili do starobylé baziliky nesoucí jeho jméno.

23. 11. Sv. Kolumbána, opata

Kolumbán se narodil roku 543 ve východoirské provincii Leinsteru. Pod vedením sv. opata Comgalla v bangorském klášteře v severním Irsku se z něho stal horlivý mnich a úspěšný učitel. Po dlouhém období přísného řeholního života odešel s opatovým svolením v čele dvanácti mnichů na evropskou pevninu (590). Usadili se v Annegray v burgundských Vogézách a založili v okolí tři kláštery; nejslavnější z nich byl v Luxeuil. Žili podle velmi přísných řeholních pravidel, za jejichž přestoupení se ukládaly tvrdé tresty. Když byli z této krajiny vyhnáni, působili kolem curyšského a bodamského jezera v dnešním Švýcarsku. Vedením kláštera, který založili v dnešním kantonu St. Gallen, pověřil jednoho ze svých společníků, sv. Havla. Sám pak pokračoval dále na jih a založil klášter v Bobbiu v severní Itálii (613). Tam také 23. 11. 615 zemřel a je pohřben v kryptě jemu zasvěcené baziliky.

24. 11. Sv. Ondřeje Dung-Laca, kněze, a druhů, mučedníků (památka)

První křesťanští misionáři přišli na území dnešního Vietnamu v 2. polovině 16. století. Křesťanské společenství, které tam založili, bylo v následujících třech stoletích (jen s několika krátkými obdobími klidu) vystaveno krutému pronásledování, které vyvrcholilo v letech 1843-1883. Mnoho vietnamských křesťanů zemřelo tehdy mučednickou smrtí, nejvíce v 18. a 19. století. Z těch, kteří byli během 1. poloviny 20. století prohlášeni za blahoslavené, 117 prohlásil 19. 6. 1988 papež Jan Pavel II. za svaté: 96 Vietnamců, 11 španělských misionářů z řádu sv. Dominika a 10 členů francouzské misijní společnosti z Paříže; z nich bylo 8 biskupů, 50 kněží a 59 laiků.

24. 11. Sv. Ondřeje Dung-Laca, kněze, a druhů, mučedníků

První křesťanští misionáři přišli na území dnešního Vietnamu v 2. polovině 16.století. Křesťanské společenství, které tam založili, bylo v následujících třech stoletích (jen s několika krátkými obdobími klidu) vystaveno krutému pronásledování, které vyvrcholilo v letech 1843-1883. Mnoho vietnamských křesťanů zemřelo tehdy mučednickou smrtí, nejvíce v 18. a 19. století. Z těch, kteří byli během 1. poloviny 20. století prohlášeni za blahoslavené, 117 prohlásil 19. 6. 1988 papež Jan Pavel II. za svaté: 96 Vietnamců, 11 španělských misionářů z řádu sv. Dominika a 10 členů francouzské misijní společnosti z Paříže; z nich bylo 8 biskupů, 50 kněží a 59 laiků.

30. 11. Sv. Ondřeje, apoštola (svátek)

Pocházel z Betsaidy v Galileji, byl rybářem a patřil mezi učedníky Jana Křtitele (Jan 1, 35-40). Když poznal Ježíše, přivedl k němu i svého mladšího bratra Šimona Petra (Jan 1,40-42). Upozornil na chlapce, který měl pět chlebů a dvě ryby (Jan 6,8-9), a spolu s Filipem zprostředkoval setkání pohanů s Ježíšem (Jan 12,20-22). Podle tradice hlásal evangelium v různých krajích a zemřel kolem roku 60 v Patrasu v Achaji (v dnešním Řecku) přivázán na kříž ve tvaru písmene X.

Prosinec

1. 12. Sv. Edmunda Kampiána, kněze a mučedníka

Narodil se 25. 1. 1540 v Londýně. Už na studiích v oxfordské koleji vynikal řečnickým nadáním a dosáhl hodnosti mistra svobodných umění. Jako anglikánský jáhen se při studiu teologie a církevních Otců stal katolíkem. Po krátkém pobytu ve Francii vstoupil v roce 1573 k jezuitům. Studoval v Brně a Praze, kde byl v roce 1579 vysvěcen na kněze. Tam také založil první českou Mariánskou družinu a působil jako profesor rétoriky, filozofie a teologie. V roce 1580 se vrátil do Anglie, aby tam působil mezi katolíky. Neohroženě hájil svou víru a nezradil ji ani při několikerém mučení. Na rozkaz královny Alžběty byl 1.12. 1581 oběšen. V roce 1886 byl prohlášen za blahoslaveného a 1970 za svatého.

3. 12. Sv. Františka Xaverského, kněze (památka) 

Pocházel ze španělské Navarry; narodil se roku 1506 na zámku Xavieru (Javier). Na studiích v Paříži poznal Ignáce z Loyoly a stal se jedním z jeho prvních druhů. V roce 1537 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1541 horlivě a s velkým úspěchem hlásal evangelium v Indii, na Ceyloně, na Molukách a v Japonsku. Zemřel 3. 12. 1552 cestou do Číny na ostrově Sancianu. V roce 1622 byl prohlášen za svatého a v roce 1927 za patrona misií.

4. 12. Sv. Jana Damašského, kněze a učitele církve 

Narodil se v 2. polovině 7. století v arabské křesťanské rodině. Kolem roku 700 vstoupil do kláštera sv. Sáby nedaleko Jeruzaléma a stal se knězem. Ve svých spisech a kázáních vykládal věroučné pravdy a hájil uctívání obrazů svatých. Jeho hlavní spis "Pramen poznání" a zejména v něm obsažený "Výklad pravé víry" mu získal u východních křesťanů podobnou autoritu, jakou mají na Západě spisy sv. Tomáše Akvinského. Zemřel ve vysokém věku kolem roku 749. V roce 1890 byl prohlášen za učitele církve. Byzantská liturgie dodnes užívá některých jeho hymnů.

6. 12. Sv. Mikuláše, biskupa 

Byl biskupem v Myře v maloasijské Lykii (na dnešním území Turecka). Zemřel kolem poloviny 4. století. Jeho úcta se rychle rozšířila po celé východní oblasti a od 10. století i na Západě. V roce 1082 byly jeho ostatky přeneseny do italského města Bari.

7. 12. Sv. Ambrože, biskupa a učitele církve (památka) 

Narodil se kolem roku 339 v Trevíru jako syn římského vysokého správního úředníka. Sám také v Římě vystudoval řečnictví a práva. Svou veřejnou činnost začal v Sirmiu. Když působil v Miláně, byl tam zvolen za biskupa a 7. 12. 374 přijal biskupské svěcení. Svědomitě doplňoval své znalosti a brzy se proslavil jako pastýř a učitel svěřeného lidu. Stavěl se proti zneužívání císařské moci a hájil čistotu učení víry proti ariánům. Jeden ze svých dopisů poslal i na naše území markomanské královně Fritigile (PL 14,36). Podporoval zpěv lidu při slavení liturgie a sám podle východního vzoru skládal hymny. Zemřel na Bílou sobotu 4. 4. 397.

8. 12. Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu (slavnost) 

Církev vidí v Panně Marii ženu předpovězenou v ráji (Gn 3,15). Bůh ji vyvolil za matku Vykupitele lidstva, a proto ji už od okamžiku jejího početí uchránil od poskvrny prvotního hříchu. Toto učení o Neposkvrněném početí Panny Marie závazně vymezil Pius IX. a prohlásil je za článek víry 8. 12. 1854. Liturgická oslava Početí Panny Marie se konala nejprve na Východě, v 9. století přešla z Konstantinopole do jižní Itálie a na Sicílii. Koncem 11. století zavedl tento svátek ve své diecézi sv. Anselm z Cantebury a v té době se objevují náznaky této úcty i u nás v tzv. Opatovickém homiliáři. Z Anglie se svátek šířil i jinam. U nás se slaví už kolem roku 1200. V roce 1476 Sixtus IV. rozšířil jeho slavení pro celou církev.

11. 12. Sv. Damasa I., papeže 

Byl španělského původu, narodil se kolem roku 305. V roce 366 se stal papežem, obhajoval primát římského biskupa a v jeho době se začalo šířit označení "Apoštolský stolec". Potíral ariánské bludy, pověřil sv. Jeronýma revizí latinského překladu Písma svatého. Upravoval stará římská pohřebiště v katakombách a označoval hroby mučedníků básnickými nápisy - uchovalo se jich kolem 60. Zemřel v roce 384.

12. 12. Sv. Jany Františky de Chantal, řeholnice 

Narodila se v roce 1572 v Dijonu (ve Francii) jako dcera barona Frémyota, předsedy burgundského parlamentu. Provdala se za barona de Chantal a během 9 let šťastného manželství s ním měla 6 dětí, z nichž 4 zůstaly naživu. Její manžel přišel o život následkem nehody na honu. Když vychovala své děti a postarala se o jejich zajištění, založila v roce 1610 spolu se svým duchovním rádcem sv. Františkem Saleským kongregaci sester Navštívení Panny Marie. Jejich původním posláním bylo spojovat rozjímání se službou chudým a nemocným. Zemřela 13. 12. 1641 v Moulins a v roce 1767 byla prohlášena za svatou.

13. 12. Sv. Lucie, panny a mučednice (památka) 

Byla umučena v prvních letech krvavého pronásledování za Diokleciána, pravděpodobně 13. 12. 304. Vedle sv. Agáty je to nejznámější sicilská mučednice. Při průzkumu katakomb v Syrakusách byl objeven její hrob. Její úcta se brzy rozšířila v celé církvi a její jméno bylo zařazeno do mešního římského kánonu.

14. 12. Sv. Jana od Kříže, kněze a učitele církve (památka) 

Narodil se v roce 1542 ve Frontiveros ve Španělsku. Když mu bylo 21 let, vstoupil ke karmelitánům. Jejich tehdy uvolněnější řeholní život ho zklamal, a proto uvažoval o přestupu k přísnějším kartuziánům. V roce 1568 se však setkal se sv. Terezií od Ježíše a ta v něm vzbudila zájem o reformu karmelitského řádu. Spolubratři se tomu postavili na odpor, a dokonce ho na 3 měsíce zavřeli do vězení. Tam napsal své nejkrásnější mystické básně. Jeho nejznámější spisy (Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Plamen lásky žhavý) jsou komentáře k těmto básním. Příkoří, které musel snášet, mu pomohlo k hlubokému spojení s Bohem a přivedlo ho na vrchol mystického života. Zemřel 14. 12. 1591 v klášteře v Ubedě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a v roce 1926 za učitele církve.

26. 12. Sv. Štěpána, prvomučedníka (svátek)

Byl to řecky mluvící Žid v Jeruzalémě, muž plný víry a Ducha svatého, jeden z prvních sedmi jáhnů (Sk 6,5). Jejich posláním bylo zbavit apoštoly břemene hmotných starostí a spolu s nimi vydávat svědectví evangeliu. Stefanos znamená v řečtině "koruna, věnec". Na místě, kde byl asi koncem roku 36 ukamenován, severně od Damašské brány, byla v 1. polovině 5. století postavena bazilika.

27. 12. Sv. Jana, apoštola a evangelisty (svátek)

Učedník, "kterého Ježíš miloval" (Jan 13,23). Spolu s Petrem a se svým bratrem Jakubem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,23). Jediný z apoštolů stál pod křížem na Kalvárii a umírající Kristus mu svěřil svou matku (Jan 19,26-27). Za císaře Domiciána byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Konec života strávil pravděpodobně v Efesu. Zemřel ve vysokém věku kolem roku 100.

28. 12. Svatých Mláďátek, mučedníků (svátek)

Svátek těchto nevinných dětí zavražděných v Betlémě a jeho okolí se připomíná už v nejstarších martyrologiích. Sv. Caesarius z Arles, sv. Augustin a jiní církevní Otcové vidí jejich slávu v tom, že na rozdíl od ostatních mučedníků, kteří svou smrtí vydali Kristu svědectví, tito malí chlapci zemřeli místo něho.

29. 12. Sv. Tomáše Becketa, biskupa a mučedníka

Narodil se v roce 1118 v Londýně. Po skončení studia teologie se stal arcijáhnem v Canterbury. Mladý král Jindřich II. ho jako jednoho ze svých nejlepších přátel jmenoval svým kancléřem (1155). Po smrti arcibiskupa (1162) byl podle přání krále zvolen na toto uprázdněné místo. Jako primas Anglie hájil svobodu a práva církve. Tím si krále znepřátelil a musel utéci do Francie (1164). Po šesti letech došlo sice k částečnému smíření, ale když se vrátil do vlasti, byl ještě téhož roku (29. 12. 1170) zavražděn při nešporách ve své katedrále. V roce 1173 byl prohlášen za svatého.

Zpět na úvod Historie Jedovnický kostel Obce farnosti Ohlášky Akce Fotky Videa Kontakty